Nestíháme. Co s tím?

Co se v čase, který máme k dispozici, dá stihnout? A co je naopak lepší pustit k vodě? Protože všechno opravdu stihnout nejde. I o tom je tenhle článek - tedy pokud chcete jeho čtení věnovat čas.

Nemáme čas – to je rozšířený pocit. I přesto, že jsme ho nikdy neměli víc, alespoň v posledních staletích. Délka života se oproti dožití našich pradědů skoro zdvojnásobila a stále méně času nám zabírá práce – ještě v půlce 19. století pracoval dělník i sedmdesát hodin týdně, dnes je pracovní doba čtyřicet hodin. Zároveň ovšem v nejrůznějších výzkumech vychází, že lidé mají pocit spěchu a nestíhání, „neustálý spěch“ je například v Německu podle tamních výzkumů nejčastějším spouštěčem stresu, a němčina zavedla dokonce i nová slova – „zeitnot“ a „zeitarmut“, čili „časová chudoba“. Spěcháme i ve svém volnu – podle pět let staré mezinárodní studie International Social Survey Programme má každý třetí Čech a každý třetí Evropan i ve volném čase pocit spěchu. A stejně jako jedna z účastnic kurzu time managementu, o kterém ještě bude řeč, by hodně lidí svůj životní pocit pojmenovalo: „Vůbec nic nestíhám.“ Co s tím?

Nepečlivě, nevstřícně

V malé učebně pražské vzdělávací agentury Pragoeduca sedí sedm lidí, ochotných dát za odpověď na tuhle otázku deset tisíc korun. Přihlásili se na dvoudenní kurz Time management IV. generace s podtitulem Máte chuť se cítit lépe a prokazatelně dosahovat lepší výsledky?. Samozřejmě, kdo by zrovna tohle nechtěl? Avšak lektor Petr Pacovský, který už od devadesátých let radí manažerům a lidem ve firmách, jak si zorganizovat život, má pro své frekventanty překvapivou zprávu: „Nestíhat je normální,“ říká.Posluchači jsou udiveni, neboť sem přišli proto, aby stíhali. „Byli jsme vychováni k tomu všechno stihnout, takže v opačném případě se cítíme blbě,“ pokračuje lektor. „Jenže v informační době nelze stihnout všechno – neuvidíte všechny filmy, nepřečtete všechny knihy a neuděláte všechnu práci.“ Účastníci, šest mladých mužů a jedna žena, si to poznamenají.

Před chvíli si zapsali další hesla, která by jim měla pomoci. NEPEČLIVOST a NEVSTŘÍCNOST stojí na tabuli velkými písmeny. To jsou další důležité věci, které se tady mají kurzisté naučit – ačkoli doma i ve škole jim vždycky říkali opak.

Pečlivost je podle téhle školy time managementu příliš drahá a energeticky a časově náročná, kvalita a dokonalost má být přiměřená účelu. Platí to v práci, třeba u prezentací pro zákazníky, ale i doma – luxování ani žehlení, nic z toho nemusí být provedeno perfektně a čas, který ušetříme tím, že nebudeme dokonalí, můžeme použít na něco důležitějšího – třeba na povídání s dětmi. „Domácnost má být natolik špinavá, aby byla šťastná,“ zní jedna Pacovského poučka.

Také nevstřícnost je důležitá a je třeba ji trénovat. Míněno je to tak, že člověk nepřistupuje na všechny požadavky, které na něj lidé mají, ale vždycky zvažuje, jestli je schopen a ochoten je splnit. „Kdybyste sepsali, co po vás kdo chce, a sečetli potřebný čas, musel by mít den šedesát hodin,“ říká lektor; žáci souhlasí a hned mají za úkol vymyslet, kde budou příště nevstřícní. Jeden muž na manželku – nebude hledat její ztracené věci, což po něm ona často chce. Další bude tvrdší k podřízeným – je vedoucí údržbářů a často jim pomáhá hledat, kde je závada a jak ji spravit – teď je nechá, ať na to přijdou sami, bude je podporovat jen na dálku. A tak dále.

„Je potřeba být pozorný hlavně na začátku každého jednání, než člověk přijme nějaký závazek, než něco slíbí,“ vysvětluje dále lektor.

Postupem dne, jak se jde hloub ke kořenům toho permanentního pocitu nestíhání, otázky, které se řeší, jsou čím dál složitější. Petr Pacovský, svalnatý padesátník v šortkách, tu hraje roli suverénního krotitele času – je to prý jednoduché. Každý musí mít jasno v tom, co je pro něj v životě důležité a čeho by chtěl dosáhnout. Kdo nevidí cíl, jde odnikud nikam. Zde si učitel vypomůže metaforou hodnou indiánského náčelníka: „Pro člověka, který neví, kam jde, je každá cesta špatná.“ A k dispozici má i stručný návod na správný život: „Nestihnout všechno je normální, ale trestuhodnou chybou je, když se nestihne to důležité.“ A k tomu ještě dovětek: „Cokoli slíbíte, stává se automaticky důležitým.“

Druhý den v poledne mají už i účastníci pocit, že čas je jen krotké zvíře, a spoustu plánů, jak změní svůj život. Jeden z mladých mužů v učebně, který se představil ostatním jako Milan, přitom v „krotitelství“ patří k pokročilým. Je mu třicet čtyři let, vystudoval dvě vysoké školy, má dvě práce a dvě děti a všechno důležité z dnešní lekce si přehledně zanesl do svého smartphonu. Je vidět, že nemálo svého životního času věnoval právě kontrole času.

„Všechno to začalo u mého bratra-dvojčete,“ říká Milan. „Geneticky jsme stejní, ale bratr četl dvakrát rychleji než já.“ Milanovi z toho vyplynulo, že když bude svůj mozek trénovat, bratra musí zákonitě dohnat. Naučil se tedy nejdřív metodu rychločtení a pak pokračoval přes další techniky ke zefektivnění duševní práce. „Vždycky mě fascinovalo, že jsou lidé, kteří zvládají, a druzí, kteří nezvládají,“ říká. A měl pocit, že rozdíl je právě v tom, jak dobře dokážou využít svůj čas. „Někdo jen tak kouká na televizi, někdo v tom čase dělá něco pro sebe,“ vysvětluje.

Milan se vždycky chtěl zdokonalovat a byl na sebe náročný. Vystudoval práva, přibral k tomu ještě psychologii, navštěvuje kurzy, jako je tenhle, také sám v podobných kurzech školí. Pracuje jako státní úředník a s manželkou vychovávají dva syny – ale snaží se vždycky najít si i trochu času na svůj oblíbený trénink mozku, na čtení, psychologii, na jógu. Aby to všechno stihl, začal zkoušet všechny možné metody, jak plánovat čas.

Začínal prý docela intuitivně tím, že si psal seznamy úkolů – ovšem zjistil, že to zrovna nefunguje: „Vždycky jsem jeden úkol škrtl, ale dva další přibyly – takže jsem pořád jen přepisoval nesplněné úkoly na další seznam,“ popisuje něco, co se zdá být přímo základní vlastností těchto seznamů – nikdy nejsou prázdné.

Hledal tedy sofistikovanější metody, pořídil si chytrý mobil, stahoval nejrůznější počítačové aplikace na šetření času a nakonec zůstal u systému GTD neboli Getting Things Done – „mít vše hotovo“. Mottem systému je „nic nemít v hlavě“. A tak se všechny plány, úkoly a nápady ihned píší do jednoho ze sady seznamů –Milan je má rozdělené podle svých životních rolí. Co má v plánu jako „rodič-kamarád“, co jako „lektor“, co jako „manažer“ a co „doma“. Jsou tam názvy knih, které si chce přečíst, akce, kam chce jít s dětmi, i to, že má doma vyměnit žárovku.