Kristus v zrcadle

Bylo nebylo. Jednou se edesský král Abgar roznemohl natolik, že už mu nebylo pomoci. Umírající vladař si jednoho dne vzpomněl, že slyšel o muži, který umí dělat zázraky. Podle zvěstí měl zrovna pobývat v Jeruzalémě, což bylo sice z Edessy nějakých 700 kilometrů, ale králův posel Addai cestu zvládl, než bys řekl švec. Divotvorný adresát sice Abgarovu prosbu, aby ho přijel vyléčit, odmítl, ale nabídl rychlonohému Addaiovi něco jiného: že jeho pánovi pomůže na dálku. Stačí, když se král podívá na jeho tvář zvěčněnou na obraze. Nějakým malováním se zdržovat nemusejí, obličej se jednoduše otiskne do plátna a zbytek už Abgar uvidí sám.

Legenda o zázračném uzdravení vládce mezopotamské Edessy (dnešní turecká Şanliurfa) postupem času zmizela z našeho světa. Nějak se na ni zapomnělo a znají ji jen čtenáři Eusebiových Církevních dějin. Příběh je přitom klíčovým okamžikem celých dějin výtvarného umění křesťanské civilizace. Oním čarovným lékařem totiž měl být samotný Ježíš Kristus. A mandylion, jak se říká zmíněnému plátnu, do něhož otiskl tvář, je podle tradice vůbec prvním a z logiky věci nejvěrnějším zachycením jeho podoby.

V následujících tisíciletích se božího Syna snažilo zpodobnit nepočítaně umělců. Vzrušené debaty o způsobech, jak to dělat, přitom stály u zlomových momentů vývoje naší kultury. A právě teď máme hned trojí důvod si to připomínat.

Celý článek čtěte v aktuálním dvojčísle 51–52/2011.