A pak přišel Podebal

Pro české poslance to bylo podobné, jako by šlápli do něčeho nepěkně lepivého. V chodbě sněmovny na ně svítila ze zdi nahá řiť, do které po žebříku lezl další ze zájemců o parlamentní židli. „Pošlapávání práv menšiny usnadní cestu k široké voličské většině,“ hlásal plakát s tímto výjevem. Psal se rok 1998 a v parlamentní galerii se do té doby vystavovalo jen umění, které nikomu nevadí, nejlépe skleněné vázy nebo malby venkovských luhů a hájů. A teď tu najednou visela tvorba, která si brala otevřeně na mušku tehdejší poslanecký plán postavit mimo zákon držitele „většího než malého množství“ lehkých drog.

Jméno skupiny, která byla pod plakáty podepsaná, nikomu nic neříkalo: Podebal. Tato parta lidí u nás jako první začala dělat umění s primárním cílem pořádnými rýpanci a štípanci dokazovat, jak je místní společnost pokrytecká, cynická, zkorumpovaná a vůbec všelijak nemocná. S tím, že ryba pochopitelně smrdí od hlavy. Podebal se tak průkopnicky pustil do výtvarného aktivismu, jaký jsme znali ze Spojených států, Německa či Anglie. Dnes už skupina patří pomalu mezi výtvarné klasiky a bilancuje. Čerstvě vydaná kniha Podebal 1998–2008 přitom dokazuje, že tento starý pes má ještě pořád hodně ostré zuby.

Podebal založili spolužáci z pražské VŠUP Antonín Kopp a Petr Motyčka, později se přidal Michal Šiml. Skupinou prošlo několik dalších lidí, ale jen ústřední trio zůstalo do dnešních dnů. „Inspirovali jsme se v zahraničí, tam podobné skupiny byly běžnou věcí. Skupina se jménem má větší dopad než jednotlivec, na společnost působí naléhavěji. Neděláš sám za sebe, nejsi zavřený sám v ateliéru, máš okamžitou zpětnou vazbu od kolegů,“ vypočítává Kopp důvody, proč se dal Podebal dohromady. Hned zmíněná první akce v parlamentu přitom naznačila, že o Podebalu si nebude povídat jen místní výtvarná komunita na vernisážích a po kavárnách, ale že bude plnit hlavní titulky masových médií a že ona zpětná vazba bude někdy hodně tvrdá. Šestnáct plakátů pod názvem Prohibice ilustrovalo populismus politiků, kteří jsou ochotní kvůli přízni voličů kriminalizovat pokojné milovníky konopných výletů za hranice všedních dnů. Výstavu tehdy Podebal dohodl s poslankyní Petrou Buzkovou. Té to tehdejší místopředseda sněmovny Jan Kasal následně na jednání poslanců ostře vyčetl a díla okomentoval slovy: „Kdyby tady byly vyrovnané názory, možná i tomu bych rozuměl. Ale označovat to, co se tady děje, za výstavu umělecké tvorby není možné.“

Celý článek čtěte v Respektu 25/09