Když procházíš peklem, nezastavuj se

Bertolt Brecht napsal, že člověk se nemůže poučit z historie, tak jako se pokusný králík nemůže poučit z biologie. Myslím, že to platí jen u společenství, která ztratí svou historickou paměť. Někdy ovšem stačí, aby vymřeli pamětníci poslední války. Proto se kloním k výroku Ronalda Reagana, že svoboda není od zániku nikdy dál než pouhou jednu generaci. Přinejmenším v euroatlantickém prostoru to zažíváme právě teď.

Dnešní nejstarší generace se narodila během druhé světové války nebo krátce po ní. Vyrostla ve světě, kde „očkování válkou“ ještě fungovalo jako odstrašení před dalším konfliktem. Její děti sice válku nepoznaly, ale dospívaly ve světě předávané zkušenosti; zpravidla totiž vnímáme jako autentické to, co prožili naši rodiče, nanejvýš prarodiče. Generace vnuků dnešních seniorů vstupuje do dospělosti v době, v níž je nový konflikt velkého rozsahu s bezprostředním dopadem na životy nás všech čím dál pravděpodobnější.

Svobodu a demokracii vnímáme v naší části světa jako samozřejmost, protože většina z nás realitu studené války zakusila buď v raném mládí, anebo vůbec. Je dobré mít na paměti, že všichni vycházíme ze svých minulých zkušeností, že poměřujeme vše, co se nám a kolem nás děje, tím, co už známe. Proto se připravujeme na minulé války – doslova i přeneseně – a jen obtížně si představujeme, jak radikálně jiné mohou být války budoucí.

Znalost historie zde může pomoci. Ostatně Rusové (či Sověti) pochopili mnohem dříve než Američané, že psychologové, sociologové, historici, etnologové, kulturní antropologové a další humanitně vzdělaní odborníci jsou levnější než moderní zbrojní arzenál, a přesto dokážou na poli hybridní války spoluvytvářet natolik ničivou sílu, že nasazení skutečných zbraní už není nutné, chcete-li protivníky jen ovládnout, ne vyvraždit. Funguje to však i obráceně – každou zbraň včetně intelektuálních zdrojů lze použít k útoku i k obraně, k rozvratu sil nepřítele i k budování vlastní odolnosti.