Jak na návrat do budoucnosti

Ben je básník. Bohužel napsal kromě jiného román, který spíš prošuměl, a povídku pro The New Yorker, která naopak zabodovala. Takže nyní po něm nejmenované nakladatelství chce její rozvinutí – za vyšší šestimístnou částku. Což je jistě milé. Ale určitě také absurdní a vlastně… nemilé. Mladý autor má nyní zacílit své dílo víc mainstreamově: popisovat lidi a věci, vytvářet dějové oblouky, dopřát postavám vývoj. Což Ben jednak neumí a jednak se mu do toho nechce. 

Začne tedy psát román o tom, jak má napsat knihu, nechce se mu do toho, a nakonec řeší úplně jiné věci. Třeba že jeho kamarádka po něm chce sperma, aby mohla mít dítě. Nebo že má něco s aortou. Že se na New York žene superbouře. A věděli jste, že brontosaurus nikdy neexistoval? Román 22:04 je prostě nejvyšší formou umělecké prokrastinace s výsostně uspokojivým vedlejším produktem. 

Není to tak dávno, co by podobně vystavěná kniha byla okatě spokojená, jak je chytrá a nepřístupná. Jenže se píše 21. století, Lerner je vypravěčský démon, jako řada dalších moderních autorů je odkojen popkulturou a nebojí se ponořit do jejích zábavných i podvratných vod. Ostatně název jeho druhého románu – česky mu zatím vyšel až třetí v pořadí, výborná Topecká škola – odkazuje k času, kdy se Marty McFly ve filmu Návrat do budoucnosti vydává zpět do své doby. V jednu chvíli zase Lerner cituje Waltera Benjamina nebo zakomponuje do děje slavné fotky z Marsu, které zachycují objekt připomínající lidskou tvář. V tu chvíli si nelze nevybavit epizodu z Akt X, která se kolem nich točila. Případně se vrátí do časů, kdy došlo k tragédii raketoplánu Challenger – a dopřeje nám nejen zamyšlení nad podobností projevů Ronalda Reagana a poezie, ale i shrnutí krutých anekdot, kterými se lidé s havárií vyrovnávali. 

Lerner skládá vedle sebe momenty tragické, bizarní, hravé i naprosto vážné. A nakonec je 22:04 především meditací nad časem a naším postavením v jeho proudu. O tom, jak jsme neustále strháváni z minulosti do budoucnosti, jak se snažíme vrátit nebo udržet v jednom okamžiku. Vychutnává si, jak můžeme čas vnímat a jaké mu můžeme dávat jednotky. Třeba při návštěvě muzejní expozice zaměřené na zmíněné dinosaury narazíme na větu reagující na směr prohlídky: „Zhruba v době, kdy se vyvinul synapsidní otvor, se mi začalo chtít čůrat.“