Postrach ulic

Praha byla v devadesátých a nultých letech bitevním polem, jež zůstávalo většinové společnosti skryté. Jiná barva pleti nebo nášivka kapely mohly být záminkou k potyčce; schopnost vyhodnotit subkulturní šifry, jako bílé tkaničky v kanadách rasistických skinheadů, mohla ušetřit rány pěstí. Vyzbrojené skupinky v bombrech terorizovaly město a číhaly na konečných stanicích MHD na Romy i kohokoli, kdo vypadal „alternativně“.  Právě tuto dobu zachycují poutavé memoáry Krev Kruh Černá antifašisty a squattera Radka Wollmanna, který se tehdy rozhodl postavit bující násilné krajní pravici – vedlejšímu efektu svobodných devadesátých let.

Kniha se stala nečekanou událostí,  dostala se do nominací na debut roku v Magnesii Liteře. „Hesla ‚Nikdy víc!‘ nebo ‚Žádný prostor fašismu!‘ nejsou prázdná slova, ale krví vykoupená snaha s tímhle vším něco dělat,“ píše autor a bere nás na demonstrace hemžící se „policejními želvami“ i do tehdejších squatů, jako byla Milada. Reportážní styl přitom střídá s citlivými básnickými popisy – třeba jak při svíčce usínal v ruinách domu s duchem mrtvé kočky. Krátké svižné kapitoly navíc prokládá kolážemi z novinových článků i úryvky z básní Věry Jirousové nebo Vladimíra Holana, ale také z vlastních veršů psaných z první linie.

„Z vysmívaných rachitických levičáků jsme se stali jejich postrachem. Útoků bylo tolik, že si mezi sebou říkali, že musíme být od policie,“ vzpomíná Wollmann. Počítal se do řad místní antify – volného hnutí s kořeny v antifašistickém odboji třicátých let, které dostalo nový význam v osmdesátých letech, kdy se punková subkultura v Británii musela vyrovnávat s rostoucím rasismem a „white power“ kapelami. V devadesátých letech došlo k podobnému vytyčování pozic u nás – spolu s tím, jak se vršily zprávy o rasově motivovaném násilí i vraždách.  Historii se nicméně autor příliš nevěnuje, popisuje, co zažil a viděl. Účast v novodobém odboji cítil jako nutnost a v jeho vzpomínkách se mísí adrenalin s paranoií. 

V jedné z nejakčnějších scén při vyklizení Milady slaňoval na střechu domu z osmého patra sousedících kolejí. Jindy ve stylu špionážního thrilleru líčí, jak coby dvojitý agent chodil na neonacistické koncerty a mapoval hnutí zevnitř. „Jak člověk fotí, učí se jména, ví, kam a ke komu patří. Je to, jako kdybyste je znali. Když je potkáte na ulici, máte tendenci na ně kývnout,“ popisuje. Své počínání nijak neidealizuje a nejsilnější je právě v momentech, kdy se zastaví a reflektuje vnitřní rozpory. Psaní bylo ostatně způsobem, jak se s násilnou etapou života vyrovnat. Jeho odhodlání začalo být sebedestruktivní a v jednu chvíli  přiznává: „Zvolna se začínáš podobat svým démonům.“ Kniha je tak nejen důležitým subkulturním svědectvím, ale také příběhem o hledání osobní (i společenské) identity.