Abdulrazak Gurnah: I s Nobelovou cenou se můžete vytratit

Označuje se za „dítě kolonialismu“ a zkušenost s životem pod britskou správou, autoritářským režimem po zanzibarské revoluci i s přistěhovalectvím nepřímo zpracovává ve všech svých knihách. Za „nekompromisní a zároveň empatické zobrazení dopadů kolonialismu a osudů uprchlíků“ získal v roce 2021 Nobelovu cenu za literaturu. Přesto britský spisovatel tanzanského původu nerad vyslovuje jednoznačné soudy nejen o poslání literatury a tvrdí, že píše hlavně pro potěšení.

Letošní Svět knihy, na který jste pozván jako host, je věnován tématu historie a paměti. Obojí je silně přítomno ve všech vašich knihách. Co pro vás „paměť“ znamená? Může literatura sloužit jako nástroj k zachování paměti?

Myslím, že paměť neznamená nic zvláštního; je to jen způsob, jakým něco popisujeme, proces, kterého se všichni chtě nechtě účastníme, a není to nic, co bychom mohli ovládat. Rád rozlišuji mezi pamětí a vzpomínáním. Vzpomínání je do určité míry záměrný proces, snažím se vzpomenout si na to, kdo řekl tohle a udělal tamto, takže je účelné. Ale existuje ještě jiné vzpomínání – takové, které vlastně vzpomínáním ani není, ale objevuje se kdykoli, ať už chceme nebo ne. Právě to si představuji pod „pamětí“ – taková je moje zkušenost jako spisovatele. A tato paměť pro mě představuje zásadní zdroj. A nejen zdroj, ale místo, kde sbírám materiál pro psaní. Často na začátku tvůrčí práce stojí impulz, z něhož se rozvine další téma. Jedna vzpomínka evokuje další… 

Takže paměť a vzpomínky jsou s námi vždy v přítomném okamžiku a obohacují ho.