Nechám si to pro sebe

Píšu si deník od 14 let. A tohle je jeden podzimní den. 

Probouzí mě telefon v šest, je pátek. Přidávám si ještě aspoň deset minut, nemohu otálet, zvlášť když mám objednané Senior taxi na osmou. Není jednoduché se připravit, trvá mi to již déle. Ranní toaleta, cvičení, snídaně, vzít léky. Po onemocnění covidem (3x nemocná, 5x očkovaná) jedu k zubaři, kde mi odstraní úlomek po vytržení zubu. Beru si pití a banán, mám pak v úmyslu pokračovat dál. 

Mám u sebe od včerejška poukaz na vyšetření a sonografii pankreatu s kontrastem. Mám nalezenou cystickou lézi. Moc dobře si uvědomuji závažnost a chci se co nejdříve objednat.

Rozhodla jsem se, že to svým blízkým nesdělím, nechám si to pro sebe. Mám už jen dva roky do devadesátky, prožila jsem přes šedesát let se svým výjimečným mužem a jsem vdova. Nebudu dělat ostatním starosti, chci si to vyřešit sama.

Počasí se zdá, že mi přeje. Neberu si deštník, protože si musím vzít hůlku, abych si byla jistější v chůzi, a také kabelku – a třetí ruku nemám.

Ranní přípravu jsem zvládla a poté, co mi milá paní zubařka odstranila úlomek ze zubu, pokračuji do nemocnice, ke které mám důvěru a kde navštěvuji některá kontrolní vyšetření. Město, ve kterém žiji, je mým rodným městem a domovem. V poslední době hodně rozkopaným, ale doprava je zajištěna, takže když zjistím, že v „mé“ nemocnici vyšetření, které potřebuji, neprovádějí, pokračuji do další. Začalo drobně pršet, ale jen krátce, takže jsem to zvládla i bez deštníku.

To bylo již po poledni. Komplex nemocnice mi byl neznámý, na informacích mě nasměrovali. Barevné žluté a modré čáry a velkým písmem psané texty mě měly navést k hledanému oddělení. Jak jsem šla tou spletí chodeb, různě jsem se zamotávala. Koho jsem se zeptala, ochotně mi radil, ale nakonec mě spasil „anděl“ ve zdravotnickém úboru, který mě dovedl k cíli na sono.

Vlídně mě přijali s tím, že toto vyšetření zrovna ten den nedělají, ale sestra si vzala moje číslo, že se se mnou v příštím týdnu spojí a dohodneme termín.

Když po mně číslo žádala, strnula jsem. Zcela mi došla síla či co. Zadrhla se mi paměť a já pocítila zmatek. To se mi ještě nestalo. Rozloučila jsem se a požádala o pomoc, jak se co nejrychleji dostanu k východu. A pak jsem prchala, jak nejrychleji to šlo, z té „továrny na zdraví“ s nadějí, že moje žádost o vyšetření se vyřídí kladně.

Čaj jsem vypila, banán jsem snědla v elektrice, která mě zavezla do mojí městské čtvrti.

Vracím se do svého domova ve 14.30. Je prázdný, ale čeká mě oběd a pohodlí. Snědla jsem polévku, osprchovala jsem se a jdu si lehnout a vyspat se, alespoň do 17 hodin. Druhou část oběda jsem si dala k večeři, doplnila pitný režim a čekalo mě vysílání České televize. Nemohla jsem si nechat ujít pokračování seriálu Příliš mnoho lásky.     

Téměř půl dne jsem byla na cestách, neslyšela jsem zprávy Českého rozhlasu, to mi chybělo. Byla jsem již ale odpočatá, proto jsem se rozhodla podívat se na ČT24. Zajímalo mě, jak pokračuje povolební vyjednávání. Jsem moc ráda, že vypadli komunisti a „zrádci“ sociální demokracie. Ptám se: Co bude dál?

Dávám za pravdu T. G. Masarykovi, že lidé jsou hloupí, a Agnieszce Holland, že lidé nejsou hezcí. (Někteří.) 

Za prožitý den se chválím: Jsem OK, i když částečně jsem KO. Život je krásný, mám ráda lidi. Nevím, co mi další dny přinesou, vyšetření mě čeká až v lednu. V životě se ale stejně řídím heslem, ve které věřím, že „pravda a láska zvítězí“.

Autorka si nepřála uvést své celé jméno.