Vratislav Šourek, muž bez domova původem z Děčína, se letos v červenci rozhodl vrátit do Prahy. V jejím centru prožil tři měsíce – ale úplně jinak, než si člověk běžně představuje. Měl krátce po amputaci nohy a v nemocničním parku v Rumburku to zapíjel s přáteli tak vydatně, že se s ním nemocnice rozhodla rychle rozloučit. Na cestu ven dostal berle, s nimiž ještě neuměl chodit, a možnost nadiktovat v sanitce adresu, kde chce vysadit. Neměl však kam jet. Proto požádal, aby ho odvezli do Prahy k centru Armády spásy. Nakonec to ale dopadlo jinak. Události vzaly rychlý spád a Vratislav Šourek, jeden z výrazných obyvatel hlavního města, v jeho ulicích po třech měsících ve svých dvaapadesáti letech zemřel. Jeho příběh poodhaluje tajemnou tvář města spojenou s bezdomovectvím.

Pražský tramp

Antonii Hájkové bylo třicet sedm, když se v roce 2009 vydala ze slovenských Malacek do Prahy hledat práci. Doma se živila jako šička nebo na páse v automobilce, jenže chtěla zkusit něco jiného. Rozvedená matka tří synů neměla jasný plán, navíc události se od začátku nevyvíjely dobře. Hned po příjezdu jí někdo ukradl tašku i s doklady. Tím padla možnost přespávat na ubytovně, bez občanky ji poslali pryč. Po nocích strávených venku se přidala ke komunitě lidí bez domova žijících na již nefungujícím žižkovském nákladovém nádraží. 

Říká, že byla vystrašená a snažila se najít bezpečí. „Během života na ulici je těžké mít kamarády, spíš narazíte na někoho, kdo vás okrade,“ vysvětluje. Mezi osmdesáti obyvateli vyřazených nákladních vagonů ale spřízněnou duši našla – narazila na Vratislava Šourka, zvaného Čaky.

Ten se v Praze objevil zřejmě o rok dřív. Všem vykládal, že dřív zápasil ve stylu MMA, a vzhledem k jeho mohutné postavě nebylo těžké mu to věřit. Antonie věděla jen to, že byl z Děčína a zrovna se vrátil z kriminálu. „Neptala jsem se, proč tam byl a jak dlouho. Bylo mi to jedno a on o tom sám nerad mluvil,“ vzpomíná.

Padli si do oka a zabrali jeden vagon pro sebe. Toulali se po městě, sbírali starý papír a železo, které prodávali ve sběrně, anebo – jak říká Antonie – „chodili na somr“. Tyhle výpravy za žebrotou do centra města prý měly svá pravidla – nechtěli peníze od starých lidí a těhotných žen. A pravidla mířila i dovnitř samotné komunity – například zákaz večerního okrádání vydělaných peněz, což je mezi lidmi bez domova bohužel běžná praxe. Tady na Žižkově se to ale netolerovalo.

Za vyžebrané peníze kupovali hlavně alkohol a cigarety. „Pilo se společně. Někdo přinesl flašku, tak jsme pili s ním. A když byly peníze, tak jsme zašli něco koupit my,“ vypráví. Za jídlo skoro neutráceli, jak říká, „vyfárali“ si ho z kontejnerů, kam supermarkety vyhazují prošlé potraviny. „Byly tam i sýry, všechno,“ dodává Antonie. Oblečení brali z charity nebo rovněž z kontejnerů.

Brzy zjistila, že její „Vráťa“ je složitá povaha. Vždy když totiž popustil uzdu svému alkoholismu, hodně křičel a měl sklony k násilí. Ona si ale cenila toho, že ji v nevyzpytatelném prostředí ulice někdo chrání. „Hádali jsme se, ale byla jsem do něj zamilovaná a měla jsem ho ráda takového, jaký byl. Pro mě byl jako anděl s ďáblem v těle,“ shrnuje Antonie. 

Někdy se rozhodli najít si práci – ona na vrátnici nebo jako pokojská, on občas obrážel brigády na stavbách. A když byla nálada, nasedali bez lístku na vlak a vyráželi ven z města „na trampy“.

Problémový pacient

„Život na ulici je vlastně jednoduchý a bezstarostný. Ale není jednoduché dostat se zpět do harmonického života,“ prohodí Antonie a nad otázkou „proč?“ ani chvíli nepřemýšlí. „Kvůli lhostejnosti a apatii, které se vás zmocní.“ 

V roce 2015 se život dvojice zkomplikoval, protože bydlení na nákladovém nádraží vzalo kvůli chystané stavbě nové bytové čtvrti za své. Osazenstvo se rozprchlo. Antonie s Vratislavem uvažovali o ubytovně. To nakonec padlo kvůli přísnému zákazu požívání alkoholu a Vratislavově nezvladatelnosti. „Nedal si poručit, dělal si, co chtěl,“ popisuje Antonie.

Našli si volný prostor na okraji Prahy v Řepích a strávili pět zim ve stanu. Antonie na to vzpomíná jako na „dobré místo“, kam si nanosili palety, na ně postavili stan a dovnitř si někde našli matračky. V rámci obrany před zimou koupila Vratislavovi lepší boty, on je ale odmítl nosit. „Prostě je nechtěl. Pořád měl jen letní boty,“ vzpomíná s tím, že hlavně v noci to byl problém. „Byl vysoký a nohy mu furt trčely z deky ven. Kdo ho měl pořád přikrývat?“

Spolehlivou obranou proti mrazům měl být alkohol, jenže nebyl. Ze spaní venku si Vratislav odnesl omrzliny jedné nohy od kotníku dolů. Na naléhání Antonie se nechal ošetřit v nemocnici. Ona sama přestala pít a zkoušela domluvit ubytovnu.

„Chtěla jsem, aby se sebou začal něco dělat. Vždycky ale dohody porušil kvůli alkoholu,“ vypráví. Navíc začínalo být jasné, že omrzlé nohy představují mnohem vážnější problém, než si jejich majitel připouští.

Musel opět do nemocnice, a protože ty pražské se o vysoce problémového pacienta zrovna nepřetahovaly, odjel Čaky do svého domovského Ústeckého kraje, kde ho poslali do léčebny pro dlouhodobě nemocné v Rumburku. 

Tam vyhodnotili, že zanedbanou nohu je třeba amputovat, což se i stalo. Před takovým zásahem do života nemohla nemocniční pravidla obstát a jedna z návštěv kamarádů skončila vypitou lahví slivovice. V tomto bodě se posbírané informace rozcházejí. Podle některých, kdo s ním byli v té době v kontaktu, se prý opil schválně, aby se rychle dostal ze špitálu. Jiní mluví o tom, že vedení nemocnice došla trpělivost a problémový pacient byl z hodiny na hodinu vyhozen. Každopádně léčebný pobyt skončil a ani Antonie se tomu zpětně nediví: „Když se napil, choval se agresivně k jiným pacientům.“

Jak v té době vypadala Šourkova noha, není jasné. Podle sdělení rumburských zdravotníků už ale léčba nevyžadovala pobyt v nemocnici.

Řešit přednostně

Podle mluvčí rumburské nemocnice Miloslavy Kučerové měl být Vratislav Šourek předán do ordinace Armády spásy v pražských Holešovicích. Tam ale nedorazil a místo toho se nechal vysadit v nenápadném parčíku na vltavském nábřeží v centru města, v jehož koutě už nějaký čas žili jeho kamarádi z dřívější doby.

Měl u sebe holicí strojek, telefon a peníze ušetřené ze sociálního minima, které mu chodily na adresu jeho příbuzných na severu Čech. Zavolal Antonii a ona za ním podle svých vzpomínek obratem vyrazila.

Našla ho ve skupince mužů, které neznala a ke kterým hned pojala nedůvěru. „Ti jeho noví kamarádi mi nedali šanci, abych si ho vzala stranou a domluvila se s ním, co dál. Mohla jsem zkusit sehnat ubytovnu. Oni ho ale vždycky přede mnou někam odtáhli a nechtěli mě s ním nechat samotnou. Věděli, že z něj budou mít peníze.“

Pražští terénní pracovníci potvrzují, že ve velmi pestré společnosti lidí žijících na ulici dochází k tomu, že si k sobě vezmou invalidy nebo vozíčkáře, kteří mají větší naději vyžebrat více peněz než zdravě vypadající lidé. Mohou jim pak rozmlouvat přesun do azylového domu a na ubytovnu, nebo jim v tom dokonce bránit. Invalidé se také snadno nechají přesvědčit, že na ulici potřebují ochranu, za kterou platí vyžebranými penězi. 

Znalci života na ulici také upozorňují, že nebývá jednoduché se v křehkých a nejednoznačných vztazích přesně zorientovat. I mnozí invalidé bez domova mohou být v určité fázi svého života raději venku ve „svobodném“ prostředí, kde si mohou zdánlivě dělat, co chtějí, a nemusí se podřizovat pravidlům či spolubydlícím v azylovém domě.  

K jakému z těchto dvou scénářů měl Vratislav Šourek blíž, není jasné, jeho partnerka je ale přesvědčena, že jeho kamarádi rychle poznali, jaký prospěch jim majitel sociální podpory s velkým potenciálem lítosti u kolemjdoucích skýtá. Každopádně Čaky v parku zůstal a odtud vyrážel k žebrotě na nedalekou Národní třídu k obchodnímu domu Máj.

Žebrajícího invalidy s jednou nohou a neobratnými pohyby na berlích si brzy všimli sociální pracovníci Prahy 1 a jako první krok záchranného plánu mu sehnali invalidní vozík. Poté se ho snažili přesvědčit, aby s nimi zajel k lékaři, který by mu ošetřil ránu na amputované noze a pomohl s léky proti bolesti. Sociálka navíc navrhla, že by mohla vyřídit pobyt v azylovém domě. „Na místa je pořadník, ale urgentní případy se dají řešit přednostně,“ vysvětluje Pavel Pěnkava ze sociálního odboru Prahy 1.

Čaky to ale viděl jinak: usedl na svůj nový vozík a zamířil zpět do parku na vltavském nábřeží. Tam přestal užívat léky a bolesti stále ještě nedoléčené nohy přepíjel alkoholem. Výjezdy na žebrotu k Máji se navíc stále prodlužovaly. Čaky tam pod dohledem svých kamarádů zůstával i přes noc, na vozíku spal a vyměšoval. Měl dvě stálá místa: na zastávce tramvaje, kde byl schovaný před deštěm, nebo nad výduchem teplého vzduchu o kus vedle, kde se dal lépe přečkat chlad. Tam žebral peníze, které si od něj večer kamarádi brali.

V říjnu už byl Šourek na Národní téměř nonstop, přes nahý klín měl přehozenou jen deku a nemohl vypadat zanedbaněji. „Moji kamarádi mi volali, abych mu něco našla, ale mně se zdálo, že to nejde. Jednou jsem těm lidem kolem něj navrhla, že najdeme lavičku, aby si ulevil, a já přinesu teplou vodu a umyju ho. Ale oni nechtěli, abych s ním byla. Na konci musel mít velké prosezeniny a bolesti, nedokázal se ale bránit,“ myslí si Hájková.

Zastávka

Vratislav Šourek však nezůstával úplně bez pomoci. Terénní pracovníci, kteří chodí po ulicích a nabízejí lidem žijícím venku pomoc, Čakyho čas od času vyhledali a snažili se ho přesvědčit, aby se nechal odvézt na ošetření nebo ideálně na protialkoholový detox. „Napřed souhlasil, tak jsem mu třikrát volal záchranku. Ta přijela, on ale na poslední chvíli pokaždé odmítl nasednout,“ říká Pavel Pěnkava. „Prohlašoval, že nepojede, protože se víc bojí abstinenčních příznaků než bolesti, kterou mu způsobuje ta noha.“

Pěnkava zároveň vysvětluje, že základní podmínkou pro návrat Vratislava Šourka k normálnějšímu životu bylo zbavit ho závislosti – nejen na alkoholu, ale taky na invalidním vozíku. Pražské azylové domy a denní centra pomoci, kde lze dostat jídlo, oblečení a lékařské ošetření, totiž alkohol netolerují a nejsou bezbariérové. Na vozíku byl navíc závislý na pomoci jiných, což v pražském bezdomoveckém provozu může znamenat právě to, že si ho jako zdroj peněz „přivlastní“ jiní lidé na ulici a přesvědčí ho, že jejich služby a jejich společnost jsou to nejlepší, co může dostat.

Ale nezůstalo jen u přesvědčování. Antonii se později podařilo dostat Vratislava do bezprahového centra a tam ho umýt. Pak ho vezla Prahou tři kilometry do ordinace Armády spásy, kde se nikdo neptá po zaplaceném zdravotním pojištění a mohli se konečně podívat na jeho ránu. Pak ho ale terénní pracovníci podle jeho přání vrátili na ulici. „Je svoboda, nemůžeme nikoho nutit dělat něco, co nechce,“ vysvětluje Pavel Pěnkava, když popisuje marnou snahu nasměrovat Vratislava Šourka do bezpečného domova.

S klesající podzimní teplotou, spaním na vozíku a litry alkoholu se Šourkův stav zhoršoval natolik, že mu začalo jít o život. Rána na noze se mu otevřela a ani ta dosud zdravá noha nevypadala dobře. „Naposledy jsem ho viděla v neděli 26. října,“ říká Antonie. „Seděl na své zastávce, koukal a nic neříkal. Hlídal ho tam jeden z těch jeho kamarádů. Ptala jsem se, jestli by si něco přál, ale neodpověděl. Ten druhý mi řekl, ať jim zajdu koupit lahev vodky. Sebrala jsem se a odešla.“

Pavel Pěnkava navštívil svého nejohroženějšího klienta na jeho obvyklém místě u Máje 28. října. Čaky vypadal tak špatně, že mu Pěnkava okamžitě nabídl přivolání záchranky. „On to ale opět odmítl,“ vzpomíná. O den později na zastávce jedné z nejrušnějších ulic pražského centra zkolaboval, spadl z vozíku a zemřel.

Nějak to vyřešíme

Je polovina listopadu a nad výfukem teplého vzduchu naproti pražskému obchodnímu domu Máj, kde sedával Vratislav Šourek, podřimuje jiný muž. Je usazený v chodítku pro invalidy, přes nohy má přehozenou hliníkovou karimatku a v ruce nastavenou čepici s několika mincemi. Po oslovení zvedne hlavu a chvíli se rozhlíží. Říká, že je bývalý horník z Karviné, před dvěma měsíci ho propustili z nemocnice. Pak ho kvůli alkoholu vyhodili z azylového domu a teď žije na ulici. Čakyho prý znal, a když zemřel, postavil se na jeho místo. Chce tady vydržet i přes zimu. Na konci rozhovoru požádá o zakoupení holicí pěny. „Chtěl bych se oholit, abych nevypadal jako pobuda,“ říká. „Žiletky už od někoho mám.“

Vratislav Šourek zkrátka nebyl jediný bezdomovec na vozíku, který žije v pražském centru. Víc než dva měsíce pobývá na Václavském náměstí a v jeho okolí i padesátiletá Ingrid Gabajová. Po setmění je zaparkovaná na jednom z chodníků a na klíně drží kelímek s mincemi. Říká, že za den si do něj dokáže vydělat i dva tisíce korun. Ty pak rozdá kamarádům, kteří ji chrání, nakupují jí jídlo a vozí ji do charity, kde se může umýt. A v noci ji odtlačí někam na přespání, kde z metra nebo okolních budov vyfukuje teplý vzduch. Je na ně odkázaná, bolavýma rukama prý vozík nerozjede.

V posledních letech žila Ingrid doma ve slovenské Prievidzi v pečovatelském domě, pak ale odjela do Prahy. Na otázku, proč se vydávala do takové nejistoty, pokrčí rameny a prohodí, že tady jako mladá pracovala a líbilo se jí tu. Během pobytu na Václavském náměstí jí někdo propíchal gumy u vozíku, lidé si toho všimli a napsali o tom na Facebook. Charita díky tomu rychle uspořádala sbírku a koupila vozík nový.

V listopadový podvečer, kdy se kolemjdoucí choulí do kabátů a zimních bund, nevypadá slavný Václavák jako nejpříjemnější místo k pobytu. Vedle na lavičce spí pod špinavým spacákem muž, který Ingrid hlídá, a pokud by potřebovala, někam ji převeze. Když mě uslyší, zvedá hlavu. Co bude s nemohoucí ženou na vozíku dělat v zimě? „Nějak to vyřešíme,“ prohodí muž a balí si cigaretu.

Ptám se i Ingrid, proč nejde někam pod střechu. „Nikam nepůjdu, na ulici se mi líbí,“ říká. „Mám tady plno kamarádů. Hlídají mě. Furt mě někdo hlídá. Tenhle mě taky hlídá,“ ukazuje na muže, který se zase halí do spacáku. „Ostatní šli spát někam jinam.“

Terénní pracovníci z Prahy 1 o Ingrid vědí, i jí se snaží opakovaně nabízet odvoz do azylového centra, zatím bez úspěchu. Výhoda však je, že před časem svěřila sociálce svoji slovenskou občanku. Pokud se tedy rozhodne někde ubytovat, bude se mít čím prokázat. To je podle terénních pracovníků úplný základ. Občanky se mezi lidmi bez domova kradou nebo ztrácejí a není snadné si je udržet. V charitě je ale její občanka v bezpečí.

Od prosince se otevřou zimní nouzové noclehárny, kde by mělo být místo pro všechny zájemce. Možná tedy Ingrid Gabajová skončí tam.

V Praze, ale bez domova

Hlavní město českého bezdomovectví se nedokáže shodnout, zda a jak by se mělo umět o všechny své bezprizorné obyvatele postarat

Podle pět let staré analýzy vypracované magistrátní organizací Centrum sociálních služeb přespává na území Prahy kolem třinácti tisíc lidí buď venku, nebo v krizových noclehárnách a v nouzových ubytovnách. Pavel Pěnkava, vedoucí oddělení sociální prevence v nejvíce postižené městské části, tedy v Praze 1, proti tomu staví jiné číslo devatenáct tisíc klientů, které má v databázi jen jeho úřad. Přitom v azylových domech, kde lze lidem v krizové situaci poskytnout měsíční bydlení na dvoulůžkovém pokoji, má celá Praha jen 410 míst. V noclehárnách, které nabízejí zdarma možnost jednoduchého přenocování, je 358 míst. Od prosince do března Praha navíc zprovozňuje zimní nouzové noclehárny. 

Experti se shodují, že by jich město potřebovalo víc.  Mnozí ale namítají, že v Praze nikdy nebude dostatek nouzového ubytování, protože se sem stahují lidé bez domova z celé republiky a řada velkých nebo středně velkých měst na to sází a vlastní pomoc pro lidi bez domova nerozvíjí.

Aleš Strnad, vedoucí sociálních služeb Naděje, pobočka Praha, je proto přesvědčen, že bezdomovectví by se mělo řešit v rámci republiky. „Zatím jsem si  nevšiml, že by s tím nějaký ministr sociálních věcí přišel. Proto padá neúměrně velká tíha na Prahu. Za pětadvacet let, co to dělám, jsem ale přesvědčený, že pražský magistrát se snaží ty věci promýšlet a hledat řešení,” shrnuje. 

Příkladem je spor o velký a v duchu doby organizovaný dům krizových sociálních služeb na Smíchově. Tam by mělo podle představ magistrátu a na jeho náklady vzniknout nízkoprahové centrum, nouzové ubytování a zázemí pro terénní pracovníky. Celé to ale ztroskotalo na obavě radnice Prahy 5 z reakce místních. „My už tu zátěž neseme naplno,“ říká v narážce na situaci kolem křižovatky Anděl první místostarosta Petr Lachnit (ANO). A bezelstně dodává: „Počkáme, až něco otevřou v okolních čtvrtích. Ti lidé se od nás přesunou k nim.“

Jedním z mála nových a dobře hodnocených zařízení pro lidi bez domova, které se v posledních letech podařilo v Praze zprovoznit, je Domov Přístav vedený Armádou spásy. Na Zahradním Městě nabízí trvalé ubytování lidem, kteří prožili roky na ulici a do stáří si nesou zdravotní problémy. To se ale povedlo otevřít díky tomu, že Armáda spásy získala dvě patra v již fungujícím domově pro seniory. „Dlouho jsme ten prostor hledali,“ říká vedoucí sociální služby Armády spásy Tomáš Ficek.

I tady se lidé v okolí podle něj báli, že tu bude „nepořádek“. „Občas se něco vyskytne, ale skutečně jen ojediněle. Navíc pořádáme dny otevřených dveří a každý se může přijít podívat,“ doplňuje Ficek. Místo na dvoulůžkovém pokoji stojí 315 korun denně a celkem mají padesát míst. Přitom v pořadníku čeká dalších sto padesát zájemců. „Chtěli bychom otevřít další takové zařízení, ale nedaří se nám sehnat volné prostory,“ sděluje Ficek. Mnozí kritici přitom poukazují na fakt, že nouzové bydlení v azylových domech lidem na ulici nedává perspektivu do budoucna, a volají po malých sociálních bytech, kam by se mohli lidé v krizi přesouvat. I takové už se v Praze přidělily, jde ale o ojedinělé případy. 

Samozřejmě zdaleka ne všichni lidé na ulici touží po ubytovně, kde chybí soukromí a život se musí podřídit přísnému dohledu a omezením. V labyrintu náletových keřů a stromů na okraji Břevnova spokojeně žije sedmdesátiletý muž, který se představuje jako František. Do Prahy přijel před čtyřiceti lety, aby pracoval na stavbě sídliště. Nějaký čas bydlel s partnerkou, pak se ale rozešli a on si našel nenápadné místo venku. V přírodní prohlubni s hustým porostem žije už patnáct let se třemi kočkami. Má tu stan, venkovní kuchyň, stůl, židle, jízdní kolo s vozíkem, uzamykatelnou skříň na cennější věci. 

„Chodím dělat po Břevnově zedničinu,“ odpovídá na otázku, z čeho žije. Pak si postěžuje, že ho nedávno někdo vykradl. Přišel hlavně o baterie. „Vzal jsem tyč od heveru a prošel jsem si okolí. Nikoho, kdo by to mohl udělat, jsem ale nenašel.“ Baterie, jimiž pohání světla, rádio a televizi, dobíjí v nedalekém klášteře, dřevo na topení sbírá po okolí a jídlo pro kočky mu ze zbytků nechávají v hospodě. Místní policie ho toleruje, obavy má jen z jiných lidí bez domova, kteří si taky hledají místo na bydlení. „Nikoho tu nechci. Jsou s nima akorát problémy,“ prohodí. 

Dal bych to do kupy

Je listopadové ráno a u hlavního nádraží budí městská policie lidi uložené pod betonovým převisem u parkoviště. Když odejdou, nastupuje úklidová četa a plní velké pytle věcmi, které tu po spících lidech zbyly. Hlavně oblečení a deky.

Dřív se v parku lidově zvaném Sherwood kolem pražského hlavního nádraží pohybovalo během dne až dvě stě padesát lidí bez domova. V roce 2018 ale policie zřídila speciální oddělení pro potírání drobné kriminality v centru města, přidala pochůzkáře a v okolí nádraží rozvěsila víc než třicet kamer. Od té doby se tady počty lidí bez domova podle Zdeňka Horáka, který na prostor dohlíží a řídí uklízecí četu, asi pětkrát snížily. Přesněji řečeno – nocležníci a neúnavní konzumenti alkoholu a drog se přesunuli do jiných částí města. 

Na lavičkách před hlavním nádražím se ale pořád scházejí někteří veteráni. Jedním z nich je padesátník, který se představuje jako Olda a popíjí vodku se čtveřicí kamarádů. Říká, že na ulici prožil osmnáct let, kdy využíval služeb denního centra Naděje na nedaleké křižovatce U Bulhara, kde rozdávají jídlo, oblečení, deky, je tam doktor a sprchy. „Dneska už bydlím, zaplať pánbůh, na ubytovně. Čekal jsem na volný místo osm měsíců. Musel jsem jít do centra dostupného bydlení se svojí kurátorkou, tam jsem si podal žádost. Jsme dva na pokoji. Mám dobrého spolubydlícího. Je celou noc v prdeli a přichází ráno, když já odcházím. My si vyhovíme a je to v pohodě.“ 

Od státu dostává 3100 korun v rámci hmotné nouze. Peníze si nechává posílat na arcidiecézní charitu a chodí si pro ně. K tomu mu stát přispívá v rámci příplatku na bydlení pět a půl tisíce na ubytovnu. „Plus občas nějaká brigádička na stavbě a tak. Musím platit tisíc na alimenty,“ referuje Olda. A dodává: „Až si budeme s bratrem jednou vyprávět o svých životech, tak on bude říkat: Do práce, z práce, do práce, z práce… A já budu potřebovat další dva životy, abych mu povyprávěl, co všechno jsem tady na ulici zažil.“ 

Za kamarády dorazil do Sherwoodu i další padesátník, který se představuje jako Roman. Předtím byl na skok v charitě, kde si nechal zalít horkou vodou vlastní kafe, a to si teď chce vypít v kelímku na lavičce. Taky tu nějaký čas žil, ale pak se přesunul jinam. Nedávno si našel přes inzerát práci – v Letňanech hlídá parkoviště. „Zapadl jsem mezi lidi, zákazníci se za mnou občas staví na pokec.“ Když má noční, vyspí se v práci. Jinak spí v noclehárně na lodi Hermes. Tam je vytopená místnost pro devět lidí. Dostane tam deku a matraci. Ale jak říká, taky štěnice a konflikty s narkomany.

Zkouší si sehnat něco lepšího. Pomoct by mělo 900 korun, které denně dostává za šichtu na parkovišti. „Mohl bych si ještě vyřídit státní dávky, ale bojím se, že bych to nezvládl. Jsem trochu lempl,“ posteskne si. Na ulici je dva roky. Z ubytovny odešel kvůli spolubydlícímu, se kterým to prý nešlo vydržet. „Bydlení je teď pro mě na prvním místě,“ říká Roman. „Kdybych sehnal domeček, jednu místnost, dal bych to do kupy a byl bych nejšťastnější člověk.“