Měli bychom sledovat, co bezdomovectví říká o naší společnosti
 
bezdomovci02_foto Milan Bures
Bezdomovci při první vlně pandemie • Autor: Milan Bureš

„Je třeba rozkrýt, že se bezdomovectví pojí s globálními vztahy, a nejen to, že u nás chybí zákon o sociálním bydlení,“ říká sociolog z Akademie věd České republiky Petr Vašát. Terénnímu výzkumu bezdomovectví se věnuje více než dekádu. A za tu dobu došel k přesvědčení, že kromě mapování mezer sociálního systému je potřebné soustředit se na makroekonomickou rovinu bezdomovectví: na ulici se ocitají zejména lidé pracující v průmyslu nebo ve službách, často jde prodavače nebo zaměstnance ostrahy. Stejně jako po krizi v roce 2008 tak o bydlení přicházejí jedinci, kteří v důsledku pandemie ztratili práci a s ní i veškeré příjmy, takže nedosáhnou ani na běžnou ubytovnu. Vašát se s nimi setkal v létě, když mapoval situaci v hostelech a vedl rozhovory se sociálními pracovníky ze stanových městeček zřízených hlavním městem. Ta podle něj představují zajímavé řešení vynucené pandemií. „Může se zde pracovat na vztazích, přičemž to nemusí být místo, kde je člověk odložený deset let, ale nástroj k tomu, jak se pohnout dál,“ vysvětluje.

Načas jste téma bezdomovectví opustil a věnoval se situaci ve slumech v Jižní Americe. Proč ten odklon?

Bezdomovectvím se zabývám dlouhodobě, ale diskuze okolo něj mi připadá pořád velmi omezená. Měl jsem pocit, že potřebuju získat nadhled a najít si nové téma jako zrcadlo. Tehdy jsem byl na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a doháněl jsem resty, pak jsem si vzal volno a odjel do Jižní Ameriky. Sice jsem věděl, že bych se rád věnoval slumům, ale chtěl jsem si najít globálnější téma s přesahem. Začaly mě zajímat macro muraly – obří obrazy a vzorce vytvářené za pomoci fasád domů. Anebo intervence jako lanovky, zkrátka to, jakým způsobem design zasahuje do prostředí slumu.

Když  říkáte, že je tuzemská debata týkající se bezdomovectví omezená, jakým směrem by se měla rozvíjet?

Zasahují do ní různí aktéři, ať už je to veřejnost, veřejná správa a města či někteří sociální pracovníci - a jejich optika je většinou patologická v tom smyslu, že je to chyba bezdomovců. Vesměs jde i o to, že se pokoušíme hasit už vzniklý požár. Máme tady psychologizující přístupy zkoumající patologické jevy nebo etnografické studie zabývající se každodenností, ale dál už nejdeme. Snažím se to akcentovat, jenže narážím na nezájem. Když jsem byl součástí nějakého výzkumu, šlo o to zmapovat mezery sociálního systému. Nikoliv o makroekonomickou rovinu jako nízké příjmy a globálně ekonomický rozměr, který se niterně váže i na české bezdomovectví. Je třeba rozkrýt, že se bezdomovectví pojí s globálními vztahy. Nejde jen o to, že u nás chybí zákon o sociálním bydlení.

Petr Vašát
Petr Vašát • Autor: archiv PV

Právě zákon o sociálním bydlení, který by měl zavázat stát poskytnout bydlení části nejchudších a nejohroženějších lidí, bývá přitom označován jako jeden z nejlepších možných nástrojů řešení situace u nás. Podle vás to ovšem není nejschůdnější varianta…

Je fakt, že ho spíše kritizuji, ovšem ne tak zákon samotný jako spíše zjednodušenou diskuzi o něm. Vím, že už výraz bezdomovectví je navázaný na domov, ale pro mě to je druhotné. Jde o ekonomické souvislosti, které se na bydlení vážou. Celková diskuze vytváří zdání, že domov je něco, čeho člověk dosáhne, teprve když má bydlení, ale kulturně to tak není. Řada lidí žije prekarizovaně, mají domov, ale nemají bydlení. Myslím, že paralelně s diskuzí o bydlení by se měly demokratizovat úvahy o jeho formách. Studie ze Spojených států ukazují, že design nocleháren reprodukuje představu nukleární rodiny. Lidé bez domova společně vytvářejí takové kvazi domácnosti - což by se mělo brát v potaz ve službách i bydlení. Bydlení poskytujeme konkrétnímu člověku, ale on je zvyklý třeba deset let žít v nějakém kolektivu.

Když se takový člověk dostane zpět k normálnímu bydlení, co jej zde pomáhá udržet? Je to systematická sociální práce?

Nejsem odborník na sociální bydlení a sociální sféru, zajímám se o tuhle problematiku spíše ideově. Ale myslím, že podpora sociálních pracovníků, která byla patrná třeba u brněnského projektu Rapid Re-Housing, je potřebná a velmi dobrá. Nicméně měl jsem třeba dlouhodobé respondenty, kteří mě provázeli výzkumným terénem od roku 2006. Byli to mladí pankáči a squatteři, pak přišli o neformálně obydlenou chatu. Chvíli se potulovali, ale potom opustili ulici a po deseti letech začali normálně bydlet, pracovat, skoro přestali pít. Byl jsem za nimi na návštěvě, seděli jsme v kuchyni, padla na mě taková tíha a říkám jim: „Nenudíte se tady po ulici, drogách a všem tom zápolení?“ A žena vyjekla: „No hrozně!“ Zároveň jsou důkazem, že se z ulice lze dostat i bez pomoci institucí - občas totiž medicínsko-terapeutický diskurz dává zdání, že to není možné. Druhá věc je zamyslet se nad tím, co jim nabízíme. Na ulici většinou končí méně vzdělání lidé, a jak ukázal náš výzkum, většina měla poslední formální placenou práci v průmyslu nebo ve špatně placených službách. A když je ubytujeme, co jim nabízíme? Zase stejnou špatně placenou práci. Takže jsem začal přemýšlet, jestli je to jen otázka o bydlení. Samozřejmě je důležité, ale vše má limity spojené s ekonomikou.

Reklama
Reklama

Plzen_nocle0ziste, kam jsem nocoval
Petr Vašát: V tomhle plzeňském nocležišti jsem spal • Autor: archiv PV

Pokud člověk takto žije dlouho, jaká je pravděpodobnost, že se vymaní z kruhu navracení se k životu v nejistém bydlení nebo na ulici?

Je to dost individuální, zažil jsem třeba i člověka, který se dostal ke svému bydlení, ale chodil tam jen jako na chatu a spát šel na svoje nocležiště ven. Zásadní téma, které se v této souvislosti snažím dlouhodobě zdůrazňovat, jsou sociální vazby. Většinou se u nás v diskuzi odbydou s tím, že bezdomovci vytvářejí nefunkční a falešné vztahy - to jsou v podstatě citace z odborných studií a to samé si myslí řada sociálních pracovníků. Jenže pokud se tímhle problémem člověk zabývá detailně, zjišťuje, že se na ulici vytvářejí vztahy důležité pro další inkluzi a je třeba s nimi počítat, proto opakovaně mluvím o demokratizaci forem bydlení. Pokud je člověk deset let na ulici, má na ni vazby a stejně tak i mimo ni – to je třeba zohlednit a jít tomu naproti v případě sociálních opatření.

Krize jako ta po roce 2008 mají vliv na nárůst počtu lidí bez domova. Nastolí podle vás pandemie podobný vývoj?

V roce 2008 se skutečně propadlo více lidí přímo na ulici. Avšak situace byla mnohem více ambivalentní. Na jedné straně můžeme říct, že bezdomovci pomohli české ekonomice, protože mají tu více, tu méně neformální dohody, a když je třeba šetřit, tak je nejjednodušší zbavit lidí přesně na těchto pozicích. Současně ale odešla spousta zahraničních pracovníků a uvolnily se tak kapacity komerčních ubytoven. Vystřídali je lidé s dluhy a exekucemi, a to je ochránilo před propadem na ulici. Hodně lidí tehdy skončilo na ulici, ale jiní skončili na ubytovnách. Situace je teď do jisté míry analogická. Jak jsem mohl pozorovat v terénu letos v létě, řada lidí nemá zkušenosti se sociálním systémem a službami, protože je podle svých slov nepotřebovali a fungovali tak roky. Setkal jsem se s mužem, který na ubytovnách žil od roku 1998 - jenže přišel o práci a nebyl schopný platit ani tu ubytovnu, takže skončil v Prahou zřízeném hostelu. Byli tam tedy lidé, kteří právě ztratili práci a bydlení, vedle lidí z ulice i ze služeb. Ale je třeba dodat, že obecně jde o hodně heterogenní skupinu lidí.

Rio Negro_pri rozhovoru s muralisty
Rio Negro, PV při rozhovoru s muralisty • Autor: archiv PV

Vy jste se v létě podílel jednak na výzkumu hostelů, které měly sloužit starším či nemocným klientům, tedy nejrizikovější skupině, ale hovořil jste i se sociálními pracovníky ze stanových městeček zřízených Prahou…

Byl to výzkum Centra sociálních služeb Praha realizovaný agenturou MEDIAN, byl jsem přizván jako odborný garant a staral jsem se o terénní výzkum hostelů. Ale zatím můžu mluvit pouze o vlastní zkušenosti. Tehdy bylo ve čtyřech hostelech asi 204 osob. V době, kdy nebylo příliš známo, odkud jsou; kromě toho jsem ale mapoval jejich spokojenost a zajímalo mě jejich subjektivní prožívání těchto míst. A doptával jsem se právě na zkušenosti lidí ze stanových městeček, protože třeba na západním pobřeží v Severní Americe je to velký fenomén. Fungují různě, někde neformálně, někde na městském území, kde mají jistou legalitu a určitou formu samosprávy. Stanová městečka mají zajímavý potenciál a záleží, jak se s ním naloží. Když jsem se bavil se sociálními pracovníky v Praze, zřejmě to fungovalo dobře, sice se to neobešlo bez konfliktů, ale to je ulice. Vznikaly tam určité prvky samosprávy, klienti pomáhali uklízet - a byl tu prostor na zábavu i práci s nimi. Tak jsem si říkal, že by stálo za to zmapovat, zda by i u nás nebyla funkční nějaká forma samosprávy.

Do jaké míry jsou popsaná řešení funkční? A proč nemohou mít i dlouhodobý potenciál?

To má spoustu rovin, ale především takové řešení nesplňuje kritéria ubytovací služby podle zákona o sociálních službách. Chod hotelů měl na starosti jejich personál, což do jisté míry uvolnilo ruce sociálním pracovníkům, kteří sem docházeli. Měli tak více prostoru řešit třeba žádosti o sociální bydlení, takže se otevřely určité možnosti, a to by bylo dobré podchytit i do budoucna. Samozřejmě tu byly problémy s uživateli drog nebo alkoholu, který lidé pronášeli. Řešilo se to různě - na nějakém hostelu vůbec, jinde se dívali do věcí. A vymyslet to ekonomicky udržitelně je velká otázka. Ale se stanovými městečky bych určitě více experimentoval, jsou ideální pro mladší lidi, protože ti jsou navyklí žít ve skupinách. Může se zde pracovat na vztazích, přičemž to nemusí být místo, kde je člověk odložený deset let, ale nástroj, jak se pohnout dál. Proto bych kladl důraz na formu a samosprávu: aby o to místo lidé pečovali, něco na způsob lokálního občanství. Na hostelech byly i komunitní večery, což byl prostor, jak se vyjádřit, naslouchat si a vytvářet něco společného.

Před čtyřmi lety jste v rámci projektu HOBOhemia mapovali mobilitu a vnímání časoprostorů lidmi bez domova s pomocí GPS lokátorů a jednorázových fotoaparátů. Co pro ně v tomto světle znamenalo vyhlášení praktického lockdownu?

Záleží, odkud člověk vyráží. Pro lidi se sofistikovanějším nocležištěm, kde funguje komunita a materiální zázemí, se příliš nezměnilo, přišli sociální pracovníci, rozdali roušky, později se mohlo na loď, kde se rozdávala polévka, měli zásoby. A ti, kteří nebyli takto ukotvení, se stáhli právě do stanových městeček a hostelů. A to samozřejmě velmi zasáhlo do jejich každodennosti - museli přejít na pravidla, která se týkala všech.

Přistupují k vám lidé s vědomím, že jdete v podstatě zkoumat jejich život?

Budování vztahu je individuální, má až řemeslné aspekty, člověk se to musí naučit, ale v jistém ohledu mi to přišlo jednodušší než udržování normálních sociálních vazeb. Za těch deset let, co se výzkumu věnuju, bych řekl, že máme už v podstatě pár profesionálních bezdomovců, kteří procházejí různými výzkumy. Když se obrátíte na neziskové organizace nebo sociální podniky, tak vám je dohodí. Ale mám pocit, že když si člověk projde těžkou životní zkušeností, ať už jsou to dluhy, dysfunkční rodina, rád se svěří. Když jsem začal navštěvovat lidi na ulici v Plzni, všichni mi radili, abych se oblékl jako bezdomovec. Metodologicky to možná dává smysl, ale vždycky jsem to odmítal a chodil jsem za nimi schválně i v manšestrovém saku, abych vypadal jako akademik - byli rádi, že si můžou popovídat s někým mimo ulici. Často jsme trávili hodiny jen rozprávěním o životě. Nechci po nich, aby mi jenom odpovídali na připravené otázky, dokážu klidně i hodinu povídat o sobě, když to chce dotyčný slyšet.

bezdomovci01_foto Milan Bures
Bezdomovci při první vlně pandemie • Autor: Milan Bureš

Za tu dobu jste si získal i přátele, život na ulici jste si sám vyzkoušel. Proměnily se osudy lidí, kteří na ulici končí, nebo se naopak jejich příběhy opakují?

Za mě se opakují, to jsem odhalil za pár měsíců. Nejdříve se mi o tom i zdálo, potom jsem měl moment, kdy jsem už začínal být apatický a pak v jednu dobu lidé kolem mě hodně umírali. Samozřejmě ubývá lidí, kteří mají zkušenosti před rokem 1989. Takže jsem se možná dostal do fáze, kdy se mě to více dotýká - příběhy se sice opakují, ale mění se jejich pozadí a emocionální zakoušení. Jinak když poslouchám některé starší rozhovory, vidím, jak jsem se ze začátku hlídal – dnes už probíráme úplně jiná témata a vidím řadu věcí, které jsem dříve neviděl.

Říkáte, že se média i lidé celkově zaměřují na mikro-rovinu příběhů lidí bez domova. Jaké to má důsledky?

Mám pocit, že mluvení o bezdomovectví v příbězích je součástí takového obecného balíku estetizace chudoby, kdy ukazujeme fotky a záběry, jaké je to žít na ulici. Je to pořád dokola. Myslím, že by měl více zaznívat politicko-ekonomický rozměr. Jistě, pokud mluvíte o nízkých platech, chudobě a globálních vazbách, někomu to může zavánět levičáctvím, ale to nic nemění na tom, že je to potřeba pojmenovat. Místo toho, abychom sledovali jen každodennost, měli bychom se dívat, co nám říká bezdomovectví o naší společnosti - jako když nedávno město Třinec udělalo nenávistnou kampaň.

Jejím cílem bylo „z města dostat bezdomovce, kteří pijí alkohol“ a současně důrazně nabádala obyvatele, aby lidem na ulici nedávali peníze. Jak si lze vykládat podobné tendence a k čemu mohou vést?

Podobná opatření bývají formovaná sociologickou anketou, kdy padne otázka: Vadí vám bezdomovci? Lidi řeknou, že ano, a na základě toho se udělá něco represivního. Jenže představa, že se něco změní, když lidem řeknete, aby nikomu nedávali peníze, je mylná. I celková rétorika a hesla jako „boj s žebrotou“ zároveň evokují minulost a něco, co je třeba vymýtit. Lidé bez domova mají také právo být ve městě, ve veřejném prostoru, je to součástí jejich občanských práv. Mimo to se přepokládá, že se lidi bez domova stahují do míst, kde mají lepší podmínky. Podobná diskuze se vedla i v San Francisku, protože zde měli finančně podpůrný program - ale nakonec nikdy žádný výzkum nepotvrdil, že by šlo o hlavní motivaci. Většinou se to různí, ale nevím o nikom, kdo by šel někam jenom kvůli službám, protože lidé většinou ani nevědí, jaké služby jsou k mání. A když se na to podíváme z kulturní perspektivy, tak somrování je legitimní strategie, která vyžaduje čas a odhodlání - jisté studie tvrdí, že je to svým způsobem i zaměstnání.

Emergenza Coronavirus a Roma
Řím, distribuce jídla bezdomovcům • Autor: Cecilia Fabiano / LaPresse / Pro

Zřejmě se s ním pojí představa, že podobným způsobem člověk „lehce“ přijde k penězům…

Je to dost individuální - a pojí se s tím i téma občanské společnosti a solidarity. Když lidem zakážete, aby projevili solidární jednání, ukrajujete tím jisté aspekty občanské společnosti. Myslím, že je dobře, že lidé dokážou být solidární - a je důležité je k tomu nabádat. Na ulici není problém s jídlem a ošacením, to si člověk najde a obstará, skutečný problém jsou peníze. Peníze mají moc demokratizovat - a je jedno, jestli si za ně člověk koupí alkohol nebo něco, co mu udělá radost, to je naprosto legitimní. Občas se zapomíná, že lidé bez domova taky mají emoce, chtějí mít občas radost, a peníze to nabízejí. Tím, že někoho připravíte o příjem, ho nevytlačíte, ale upíráte mu důležitou volbu.

Jenže dary se obvykle nesou v duchu: „Ale kupte si něco k jídlu.“

Ano, stojí za tím moralizující představa „já vím, co je pro vás dobré“. Ale měli bychom tu možnost nechat otevřenou a třeba jen říct: Podívejte se, je to destruktivní, alkohol není úplně dobrá volba. Nicméně jde o to primárně hned nevytvářet moralizující rámec.

Kdybychom situaci srovnali s jinými zeměmi, je v českém kontextu patrná větší stigmatizace lidí na ulici?

Co se týká stigmatizace, existuje třeba studie kolegy Martina Vávry nazvaná Jak vnímáme lidi bez domova, kde se analyzují postoje vůči lidem bez domova napříč Evropou. Bohužel se hodně vymykáme. Vyšlo v ní, že Češi jsou nejméně ochotní dávat lidem peníze, ochotných bylo asi jen osm procent. Zároveň panoval silný názor, že by se nemělo pomáhat vůbec. Mohlo jít o něco specifického pro daný rok, ale podobně dopadl i výzkum kolegů, kteří zkoumali, jak si lidé vykládají příčiny chudoby. Srovnávali mezi lety 1991, 1999 a 2008 - a vyšlo jim, že lidé si chudobu většinou vysvětlují leností a nedostatkem vůle. Takový postoj u nás konstantně projevuje téměř polovina lidí.

Jinak je pravda, že celkově se stigmatizující smýšlení pojí s bezdomovectvím napříč kontinenty - a zároveň se tu ukazují různé příběhy. Když jsem měl možnost sledovat situaci v New Yorku, byla tu patrná silná tradice dobrovolnictví a komunitních akcí - toho, co se u nás teprve vynořilo. Na druhé straně i to má své příčiny. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let došlo v USA ke destrukci sociálního státu a všechna zodpovědnost padla na města. A jeden z ambivalentních důsledků je, že narostl dobrovolnický sektor a různé asociace pomáhají lidem bez domova - čímž v podstatě suplují sociální stát.

 

Petr Vašát: Výzkumník Sociologického ústavu Akademie věd České republiky, dlouhodobě se věnuje výzkumu chudoby, bezdomovectví a intervencím designu v chudinských slumech Latinské Ameriky. Narodil se v Varnsdorfu . Vystudoval sociální a kulturní antropologii a etnologii na Západočeské univerzitě v Plzni. Následně působil jako stipendista Fulbrightovy komise, pracoval na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, jako výzkumník působil na Univerzitě Rosario v Bogotě. Publikoval řadu studií týkajících se života na ulici a článků ve vědeckých časopisech. Při výzkumech používá originální metody jako GPS trackery nebo jednorázové fotoaparáty pro mapování denní mobility a subjektivního prožívání města bezdomovci. Před dvěma lety získal cenu pro vědce do pětatřiceti let - Prémii Otto Wichterleho. V současnosti působí jako stipendista na Institute for Advanced Study Středoevropské univerzitě v Budapešti.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Klára Zajíčková

redaktorka

zajickova

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte