David Lynch: milý člověk, který vyprávěl o zlých věcech

Zůstane po něm velká díra, když už s námi nebude. Ale jak by sám určitě řekl: Dívejte se na celou koblihu, ne na tu díru uprostřed.“ Těmito slovy oznámila minulý čtvrtek večer středoevropského času rodina Davida Lynche na jeho facebookovém profilu (sleduje ho 1,3 milionu lidí a další okamžitě začali přibývat), že zemřel umělec, který svými filmy změnil život několika generacím na celém světě.

Mezi realitou a halucinacemi

Jedním z nich byl i šéfkurátor pražského Centra současného umění DOX Otto M. Urban, který s Lynchem v posledních měsících pracoval na retrospektivě jeho výtvarného díla V plamenech, která by se měla otevřít koncem dubna.

Sedmapadesátiletý kurátor patří ke generaci, která se u nás s Lynchovým dílem mohla seznámit začátkem devadesátých let. Lynch sice už v roce 1977 natočil přelomovou Mazací hlavu, černobílý mysteriózní horor o narození zdeformovaného dítěte, ve kterém se surreálně nedá rozeznat, co v ději je realita a co halucinace postav zobrazených na plátně. Debut, na který začínajícímu Lynchovi poskytl Americký filmový institut 10 tisíc dolarů, definoval na další desetiletí jeho nezaměnitelný rukopis, který dál rozpracoval v následujících snímcích Sloní muž a Modrý samet. Tyhle filmy ale pochopitelně nikdo v komunistickém Československu neměl šanci vidět, pokud se k nim tedy tajně nedostal na pašovaných videokazetách.

Urban mezi takovými šťastlivci nebyl. Na první Lynchův film si musel počkat do května 1991, kdy se ve zdejších kinech začala promítat Zběsilost v srdci. „Úplně mě to omráčilo,“ vzpomíná kurátor a okamžitě začne vyprávět děj úvodních tří minut, během nichž Lynch zvládl do filmu nacpat pohled na hořící sirku, titulky se jmény představitelů hlavních rolí Nicolase Cage a Laury Dern, záběr, jak za doprovodu romantických tónů symfonie Richarda Strausse scházejí po luxusním schodišti, aby rychlým střihem hudba přešla nejprve do skotačivého šlágru big bandu Glenna Millera In The Mood a následně do tvrdého metalového riffu, během kterého Cage doslova vymlátí svému sokovi s nožem v ruce mozek z hlavy. Urban byl už tehdy oslněn dekadentní kulturou, které zůstává věrný jako největší tuzemský odborník na tento umělecký směr a vůbec životní postoj. Ale zážitek ze Zběsilosti v srdci mu ukázal, že poměrně okrajový radikální kulturní proud může za jistých okolností vstoupit i do mainstreamu a oslovit globální publikum.

Podobný zážitek měly o dva roky později statisíce obyvatel České republiky, kteří za Davidem Lynchem ani nemuseli vyrážet do kina. Na podzim 1993 totiž začal tehdejší druhý program České televize vysílat Lynchův opus magnum Městečko Twin Peaks. Seriál běžel každý pátek až do dalšího jara a v Česku sice nezpůsobil takovou televizní revoluci jako o tři roky dříve při své americké premiéře (pilotní díl si nenechalo v dubnu 1990 na ABC ujít 36 milionů Lynchových fanoušků a fanynek). Ještě před vznikem soukromé TV Nova se smrští zahraničních seriálů nicméně ukázal, že prchat se dá během začínajícího víkendu večer domů i v době, kdy se zejména před mladou generací otevřely nekonečné možnosti jiných druhů zábavy, než jakou je vysedávat před televizí.

Na rozdíl od svých rodičů se tihle diváci netěšili na příhody doktora Štrosmajera řešícího v nemocnici kdesi na kraji města problémy s primářem Blažejem – ale na pátrání agenta Coopera v ještě odlehlejším prostředí po vrahovi mladičké Laury Palmer, jemuž za klíčového svědka posloužilo i dřevěné poleno. Městečko Twin Peaks navíc zpopularizovalo hudbu Angela Badalamentiho, který se stal Lynchovým dvorním skladatelem. Jeho dreampopově zasněné dlouhé tóny kláves bere řada pamětníků za kolektivní soundtrack k celým devadesátým letům. 

Nahluchlý meteorolog

V Twin Peaks, jehož poslední třetí série vznikla v roce 2017, si Lynch vystřihl jedno ze svých četných cameí. Zahrál si Cooperova nadřízeného v FBI Gordona Colea, který má nejen slabost pro koblihy, ale zároveň je nahluchlý, tedy veškeré své scény neodolatelně prokřičí. Cole představoval jeden z Lynchových příslovečných postupů, jak díla plná zla, temnoty, násilí a pro většinu lidí nepředstavitelných zákrut imaginace čas od času prosvětlit humorem. Lidé, kteří se mohli s Lynchem osobně setkat, ho ostatně líčí jako velmi příjemného člověka.

„Byl to velmi milej a sympatickej pán, působil na mě, jako když hlásil počasí,“ vzpomíná na videohovor s režisérem sochař David Černý, který s ním loni konzultoval svou šestimetrovou ocelovou sochu stojící v Santa Monice v podobě Lynchovy gigantické hlavy rozdělené do sedmi otáčejících se polí. Předpověďmi počasí se Lynch začal zabývat v době covidu na svém YouTube kanálu David Lynch Theater, kde pro skoro půl milionu odběratelů a odběratelek hlásil, jak je venku, a dával jim krátké kutilské návody třeba na stojánek na mobil.

Souviselo to s tím, že jako někdejší silný kuřák trpící rozedmou plic v posledních letech nemohl prakticky vycházet ze svého domu v Los Angeles nedaleko ulice Mulholland Drive. Ta dala v roce 1999 název jednomu z dalších jeho zásadních snímků, jejichž zapeklitý děj se snaží marně rozplétat už několik generací studentů a studentek filmových věd ve svých odborných pracích.

Jako na „velmi příjemného a milého člověka“ vzpomíná na Lynche také Otto M. Urban. Myšlenku na zorganizování výstavy filmařova výtvarného díla, jemuž se Lynch souběžně věnoval od šedesátých let, měl kurátor už před patnácti lety. Projekt plánovaný pro Galerii Rudolfinum ale skončil jen u „opatrných úvah“. Když později zjistil, že Lynch patří mezi velké obdivovatele Franze Kafky (Lynch o něm uvedl, že je to jediný umělec, u kterého cítí, že by mohl být jeho bratrem), rozhodl se výtvarným ohlasům na Kafku věnovat velký mezinárodní projekt KAFKAesque, do nějž loni v DOXu zařadil právě i díla Davida Lynche.

Šlo o deset litografií z konce nultých let, mezi něž patřila třeba grafika Muž a stroj inspirovaná Kafkovou povídkou V kárném táboře. Urban o zapůjčení prací nejprve požádal Lynchovo studio, které ho zastupuje, snaha o spolupráci ale vyšla naprázdno. Pak ho napadlo kontaktovat pařížskou litografickou dílnu Item, kde Lynch svá díla dlouhodobě tiskl. Ta jeho práce nejen zapůjčila do Prahy, ale přes svého šéfa Patrice Foresta navíc Urbanovi zprostředkovala přímý kontakt s autorem.

Když Lynch od kurátora dostal nabídku velké výstavy, souhlasil a loni Urbana osobně přivítal v Los Angeles. „Bavili jsme se spolu hodinu o výstavě, Praze a bylo jasné, že sem bohužel nebude moct přijet, protože už na tom nebyl zdravotně dobře. Řekl mi ke konceptu výstavy nějaké připomínky, ale nic nechtěl měnit,“ vzpomíná Urban na přípravy expozice několika stovek kreseb, maleb a objektů nezřídka vycházejících z Lynchových filmů.

Zásadní změnou se však stal 16. leden, kdy David Lynch zemřel. Nyní je pochopitelně otázkou, nakolik se do příprav výstavy promítne případné řešení dědických práv. „Doufám, že to dobře dopadne. A že se budou všichni chtít podílet na projektu, který se neplánovaně stane velkou vzpomínkou na velkého umělce,“ dodává pár hodin po Lynchově skonu Urban v telefonu a je zřetelně slyšet, že ho režisérův odchod tři dny před jeho devětasedmdesátými narozeninami hluboce zasáhl.