Ranní postřeh Marka Torčíka: O čem mluví desítky Klempířových zpráv?

Jak správně napsat manipulativní sdělení? Třeba ho uvést zmínkou, že na vaší straně stojí velké množství lidí. Nejste v tom sami: Dav vaši zprávu potvrzuje; ručí za její pravdu.

„Od rána mi chodí desítky zpráv,“ píše v podobném duchu ve svém úterním statusu ministr kultury Oto Klempíř. Ony desítky pisatelů mu prý pokládají otázku, proč Státní fond audiovize podpořil projekt s queer tematikou. „Proč jde téměř milion korun z veřejných peněz fondu na film o queer komunitě?“ ptá se Klempíř. „Proč stát financuje aktivismus? Proč se nepodporuje něco, co má širší přínos?“

Mohl bych se tu rozepsat o tom, že queer identita se nerovná aktivismu, že je kultura přínosná především tehdy, když je pestrá; popsat způsob kterým její konzumace utváří nejen identitu jednotlivců, ale také celých společností. Jenže vysvětlovat něco takového čtenářstvu Respektu je myslím zbytečné. K čemu by to bylo? I tak mrhám prostor už druhého Ranního postřehu na interní věc ze svého oboru, která velkou část společnosti nejspíš nezajímá.

Navíc mi spousta kauz tohohle typu přijde únavná. Mluvit o nich působí mírně zbytečně – ne proto, že bych nevnímal výrazný dopad, který budou mít na mě, na mé okolí, na Česko jako takové. Spíš blednou v porovnání se zvětšující se ekonomickou nejistotou, narůstajícími válečnými konflikty po celém světě, s environmentální krizí. Lidé, se kterými o nich mluvím, mají dávno stejný názor. Přemýšlím, jestli je vůbec možné o podobných věcech mluvit mimo vlastní bublinu? Jak přitom neznít jako někdo, kdo problémy jen vyjmenovává jeden za druhým a nepřináší žádná řešení? Jsou nějaká řešení vůbec možná? A jak s tímhle zvnitřněným cynismem bojovat?