Země propadla šílenství a spasitel je na dosah. Viktora Orbána dělí krok od porážky

Maďarský venkov postihlo nadšení. Přinejmenším patnáct let tu nikdo nic takového neviděl. Bez ustání se projevuje na plotech zahrad, zábradlích balkonů nebo náraznících aut. Každičký den ovládne tři až čtyři návsi nebo náměstí, na různých místech a má potenciál obrátit Maďarsko vzhůru nohama. Už skoro zapomenutý fenomén se jmenuje nadšení pro politiku, přesněji řečeno nadšení pro opoziční politiku. Ruku v ruce s ním jde – pro zhruba 50 procent maďarských voličů, říkají průzkumy – hmatatelná a uvěřitelná naděje, že se změní poměry v zemi, kde pevnou autoritářskou rukou vládne už šestnáct dlouhých let Viktor Orbán a jeho státostrana Fidesz.  

Probuzená energie je vidět po celé zemi. Kál je město na severovýchodě Maďarska, spíš chudší kraj. Ze tří tisíc místních se tu na plácku u hlavní křižovatky sejde na mítink opoziční partaje TISZA dobrá třetina. Už hodinu před začátkem pět místních dobrovolníků rozdává transparenty a mává na projíždějící kamiony. Každý druhý pozdraví souhlasným zatroubením. „No tak, vezměte si taky transparent a nechcete se zapsat mezi podporovatele?“ nabízí mi den předtím, na opačném konci země, jedna z dobrovolnic v městečku Torony. Bydlí v něm dva tisíce lidí, před radnicí se jich sejde k tisícovce. Hodně lidí přijelo z okolních vesnic a nedalekého většího města, najít v přeplněných ulicích místo k zaparkování je téměř nemožné. Stejně jako to na naší cestě nešlo kvůli zájmu o politické řečnění ve městě Lenti. Nebo v Nyékládháze. Nebo v Tiszavasvári. 

Všechen tenhle entuziasmus a doufání probouzí jeden muž, šéf strany TISZA a její největší hvězda, Péter Magyar (45). Každý den absolvuje čtyři mítinky, brzy odpoledne začne v malých vesnicích, večer zakončí v některém krajském nebo prostě jen větším městě. Na každém místě mluví hodinu a půl. 

Proslovy jsou si nevyhnutelně hodně podobné, ale nikdy nejsou úplně stejné. Minulý týden vždycky začal dvacetiminutovkou o tom, že vyšlo najevo, že maďarský šéfdiplomat Péter Szijjártó vyzrazuje státní a unijní tajemství ruskému vedení. („Rusáci domů!“ křičí pak každé náměstí známé heslo z konce osmdesátých let, kdy ještě v zemi byla sovětská okupační vojska.) Pak zpravidla přejde k popisu papalášských a korupčních výstředností současné vlády, třeba že si šéf národní banky pořídil za erární peníze zlatou štětku do záchodu. (To se míchá bučení a smích.) Ale nakonec všechny ujistí, že s výhrou strany TISZA bude tomuhle všemu konec, že se do Maďarska vrátí normalita a důstojnost, a zločincům že patří „želízka, želízka, mříže, mříže“. A za to ho publikum odmění ohromným křikem a potleskem.