Ján Markoš: Nemoc zvaná autocenzura
Asi nemáme pochybnosti o tom, jestli je čas se ozvat. Nejlepší doba byla už včera či předevčírem. Druhý nejlepší čas nastal právě teď
V posledních týdnech se pohledy celé země upíraly na umělce. Podrobně jsme sledovali, kdo se postavil svévoli státní moci, zhmotněné v posledních krocích ministerstva kultury a jeho nominantů. Rozebírali jsme, co kdo řekl při přebírání Českého lva, Rádiohlavy či Křišťálového křídla. Všímali jsme si i těch, kteří ceny přebrali mlčky.
Byla to důležitá společenská diskuse. Ne však kvůli samotným herečkám a hercům. Nešlo v první řadě o to, abychom chválili či kritizovali Dorotu Nvotovou, Milana Ondríka nebo Jonatána Pastirčáka. Když jsme diskutovali o jejich projevech, ve skutečnosti jsme mluvili o čemsi mnohem obecnějším. O svobodě slova, odvaze ozvat se. A zejména o autocenzuře.
Příznaky onemocnění
Autocenzurou trpíme (téměř) všichni. Vždyť kdo se někdy raději nekousl do jazyka? Kdo se někdy nerozhodl raději mlčet na nedělním obědě či na firemní poradě? (Já sám jsem se do jazyka kousl mnohokrát. Povahou jsem spíše ustrašený než odvážný.)
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
