Ekstase

Skupinka dlouhých, tmavých, zakroucených vlasů se na vzdálenější straně polštáře svíjí pořád stejně, jako by na ně nefoukal vítr a nepadal déšť. Jejich tvary kontrastují se sněhovým povlečením, jako pukliny v tvém spánku, kterými jsi nejspíš utekla, a místo tebe zase přišla tahle podivná doba.

…

Zavřu oči, abych se uklidnil, a je mi trochu tepleji, ve vlasech cítím proudy chladného větru a šum moře se zlehka promění na hluk z ubíhající krajiny. A tak se pomalu otočím a ty sedíš vedle mě, řídíš a já jsem tvůj spolujezdec. Tak jsi to stejně měla vždycky nejraději a já nikdy neprotestoval.

Vidět tě teď zase vedle sebe mě bolí hodně speciálním způsobem.

Řekla jsi něco ve smyslu, že se nám zbraň určitě bude ještě hodit, že je důležitá nejen pro naše bezpečí. Já si to ale vážně nemyslím a tou dobou nad suchou krajinou pomalu zapadá slunce a vzedmutý prach za námi nás prozradí všem našim případným pronásledovatelům. Všechno mi to zase připadá jako sen. Odhodím zbraň na zadní sedadlo, postavím se na místě spolujezdce a rozhlížím se po vysněné krajině. Vzala jsi mě tam, kam jsem chtěl už tak hrozně dlouho jet, v očích ti hoří plamen a pravá noha odhodlaně stojí na pedálu plynu. Jedeme krajinou bez zatáček a jsme jediný provoz v téhle zapomenuté pustině.

Jedeme stále rychleji a rychleji a ty nikdy nepustíš nohu z plynu. Ptáš se, jestli jsem už konečně spokojený, a víš, že tak úplně nejsem a nikdy nebudu. Je to od tebe nefér, ale vím, že to se mnou není jednoduché a že…