Příliš objevený ostrov

Na Kanárské ostrovy se ještě v padesátých letech ve Španělsku pohlíželo jako na provinční přívažek, který k ničemu není a je potřeba z něj co nejrychleji utéct. I proto velké procento španělských emigrantů do Latinské Ameriky, zejména do Venezuely, pochází právě odtud. Na „Kanárech“ nic kromě rajčat, fíků a kaktusů téměř neroste a na ostrově Lanzarote dokonce dlouho nebyl dostatek vody. Černobílé fotografie mul supících do kopců a obtěžkaných koši se džbány s vodou, pro kterou byly v přístavech, však dnes zdobí už jen stěny hotelů a stránky fotografických knih.

Lanzarote má stejně jako ostatní Kanárské ostrovy sopečný původ. Právě tady se odehrály nejhorší série výbuchů v letech 1730–1824 a zanechaly po sobě ohromná lávová pole, dnes chráněné přírodní parky. Ztuhlé lávy je prý na ostrově tolik, že by si každý člověk na zeměkouli odtud mohl odnést 50 kilogramů. Daří se tady zejména sukulentům a lišejníkům, ostatně krajina se nejčastěji připodobňuje k povrchu Marsu. Až do přelomu šedesátých a sedmdesátých let se tento ostrov považoval za jeden z nejohyzdnějších vůbec – a kdyby nebylo jednoho kontroverzního malíře, možná by se mu lidé vyhýbali dodnes.

César Manrique na Lanzarote vyrůstal a v dětství trávil každé prázdniny na pláži Caleta de Famara. Ta je obklopená sopečnými skálami, dnes už oblejších tvarů, a plná surferů na pravidelných vlnách i hipsterských karavanů. V nedalekém městečku se to rojí kavárnami a malými restauracemi s mořskými specialitami a bílým vínem…