Běžet, plazit se, bránit se

Je 8.40 ráno. Probouzím se ve školním kabinetu. Za sebou mám pět dní tréninku, a tak je vstávání čím dál obtížnější. Vypotácím se s rozbolavělými svaly z postele, obleču si černé kalhoty s českou vlaječkou na boku a bílé triko. Základ cvičebního úboru české skupiny FEKM (Fédération Européenne de Krav-maga). První trénink začíná už za hodinu. Místo snídaně do sebe házím proteinovou tyčinku a kontroluju obsah tašky: boxerské rukavice, chrániče na holeně a na zuby, suspenzor. Uvazuji čerstvě získaný žlutý pás, obouvám si boty, beru chrániče a vyrážím kolem školních skříněk do tělocvičny.

Dnes je na programu obrana proti tyči. Rozdělíme se do dvou skupin podle míry pokročilosti (začátečníci, žluté a oranžové pásky spolu cvičí základní kroky; zelené až černé pásky provádějí složitější). Cvičíme jen s maketou, ale i tak během tréninku schytám několik modřin. V průběhu se párkrát prostřídáme s ostatními, abychom si zvykli na techniky různých lidí. Po dvou hodinách nám prezident polské skupiny oznamuje, že odpolední cvičení proběhne venku, náš český instruktor pak dodává: „Máte se na co těšit, bude to ve stylu SEAL.“

O přestávce se vydáváme do centra přístavního městečka na kávu. Míjíme stánky s pečenými rybami, lepivými krówkami, zmrzlinou, suvenýry a plážovými potřebami. Sdílíme pocity plné očekávání, které se v mém případě mísí s adrenalinem. Po obědě se v 15.30 scházíme venku před tělocvičnou na odpolední výcvik, kde nám instruktoři předávají pokyny, jak zůstat v bezpečí. Na příkaz se pak rozdělujeme do dvojic a vyzvedáváme si maketu tyče. Dril začíná.

Běžíme městem a voláme ve společném rytmu jako vojáci. Vyhýbáme se turistům, kteří se zastavují a zaujatě si nás prohlížejí. Pokračujeme lesem a kličkujeme kolem stromů po vytyčené trase. Ohromně se při tom bavíme a někteří stěží popadají dech. Po chvíli zastavujeme na první sérii obranných cviků. Bereme do rukou makety tyčí a pod dohledem instruktorů předvádíme obranu ve dvojicích. Pak opět běžíme lesem, vyhýbáme se stromům a ostatním. Zastavujeme na chodníku u kamenných laviček. Instruktoři nás vyzývají ke klikům. Zapřeme nohy o lavičky a nahlas počítáme: „Raz! Dva!…“ Kolem desátého začínám cítit tlak v pažích. Energie ostatních cvičících mě ale donutí pokračovat. Následují ještě dvě série kliků a skoků.

Běžíme, zastavujeme, bráníme se, plazíme se pískem na další stanoviště, válíme sudy z kopce, zatímco nás ostatní přeskakují. Na závěrečné cvičení se přemisťujeme na pláž. Plazíme se pískem a děláme kliky, tentokrát nás ale střídavě potápějí vlny. Na pokyn spojujeme paže, držíme se a postupujeme hlouběji do moře, kde odoláváme nárazům velkých vln. V jedné chvíli mě vlna odnáší pár metrů směrem ke břehu. Někdo mě však chytne za ruku a tahá zpátky. Na pláž se vracím vysílená. Ještě ale není konec.

Mokrá se plazím pískem, beru odloženou maketu a provádím další obranné cviky. Poté překonávám schody vedoucí z pláže po rukách, přičemž mě druhý z dvojice drží za nohy a podporuje jako nikdy předtím. Obalená pískem běžím zpět k tělocvičně s ostatními. V krvi stále cítím adrenalin a ve svalech obrovskou únavu. To vše ale nepředčí můj obrovský pocit sebedůvěry, který pramení z vědomí, že jsem to zvládla.

Večerní trénink už jen pozoruji. Natáčím si ostatní, jak pracují, a obdivuji techniky černých pásků. Den končím ve venkovní pizzerii, kde sedím společně s dalšími Čechy, Poláky, Finy a Francouzi. Bavíme se o životě, o pivu a o cvičení krav maga. Kolem půlnoci se loučím a jdu spát. Čeká mě desetihodinová cesta zpět do Česka a návrat do reality.

Melánie Klvaňová