Dycky Země!

Dobrovolně kvůli něčemu jako středoškolák vstávat o půl šesté ráno, to už naznačuje, že člověku na té věci opravdu záleží. Tou záležitostí je jedna ze stovek demonstrací, které se dnes napříč kontinenty uskuteční, aby politické reprezentaci připomněly, že zatímco oni věnují svou energii stavění zdí, vyjednávání odchodových dohod nebo zlevňování jízdného, hodiny tikají, svět se ohřívá a za pár desítek let tady možná všichni umřeme. To je sice asi fajn, když je člověk nihilista, ale takové štěstí na výběr životní filozofie já nemám. V sedm hodin ráno nasedám se svou mladší sestrou do autobusu směr Brno.

„Kde jsi?“ píše mi zprávu spolužák. „Stávkuju,“ vysvětluji situaci a svou dnešní absenci. „A má to smysl?“ vrací se mi odpověď. No jo, je v tom vůbec smysl? Sedmdesát jedna procent světových emisí má na svědomí jen stovka firem (včetně jedné české na 50. příčce), tak nač demonstrovat? Argumentuji, že je nutné aspoň ukázat lidem, že problém existuje – těžko říct, jestli se mi podaří kamarádův názor změnit.

Zhruba půl hodiny před začátkem stávky dorážíme do cíle. Maličko nás znervózní, že náměstí Svobody zeje prázdnotou – ale po chvíli si v dálce všímáme prvních hloučků lidí s transparenty a pravděpodobnost, že na všechno zbudeme sami, se snižuje. V devět hodin se dav zhušťuje, organizátoři megafonem rozhlašují, že se čeká na zvukovou aparaturu, a že kdybychom něco potřebovali, poznáme je podle bílé pásky na pravé ruce. Žertujeme, že kvůli těm páskám si určitě od komentátorů na internetu vysloužíme další přirovnání k zfanatizované mládeži Hitlerjugend, navíc, když se dnes slaví osmdesát let od německé okupace. Zároveň ale víme, že v tomhle moc nezáleží na tom, co dnes uděláme, mnohé lidi to bude dráždit tak jako tak. Zvedáme svůj transparent – z jedné strany je na něm značka CO2, ovšem s přeškrtnutým C, a ze strany druhé zvolání „Dycky Země“. Heslo se zřejmě líbí – vidíme ostatní, jak si na něj se smíchem ukazují, a kamarádka z Brna dokonce zjišťuje, že si jej lidé fotí a sdílejí na sociálních sítích.

Po krátkém proslovu klimatologa vyrážíme pochodovat. Je dopoledne, takže většina lidí v centru jsou důchodci, kteří na mladé demonstranty hledí nevěřícně, až nedůvěřivě. Řidiči zásobovacích dodávek rezignovaně čekají, až jim davy uvolní cestu. Na Moravském náměstí to jeden z nich ale nevydrží, začne troubit, rozjíždí se a jen tak tak mu stíhám uskočit. Kdosi na něj cosi zakřičí a bouchne do auta. Řidič si to nenechává líbit, vystupuje a začíná se hádat. Teatrálně do mladíka strčí, ale pak si to rozmyslí, zase nasedá a po vzájemné výměně zdvižených prostředníčků je konflikt zažehnán.

Dvakrát obejdeme střed města a vracíme se na Svoboďák. Je pro nás připraveno několik proslovů zástupců různých neziskovek a vědeckých organizací, ale u nás vzadu není nic slyšet, a navíc se slunečné počasí v pár minutách mění v krupobití. Kartonové cedule vlhnou a lidé se skrývají pod deštníky. Po asi šesti promluvách se demonstrace rozchází, jdeme se podívat ještě na fakultu sociálních studií, kde na protest navazují diskuse a přednášky, ale máme už předem koupenou zpáteční jízdenku, a proto se brzy vracíme na nádraží. Rychlá kontrola internetu ukazuje, že naše „Dycky Země“ se probojovalo až do brněnské zprávy ČTK a odtud do většiny médií, která o stávce referovala. Snad přispělo aspoň trochu k tomu, aby lidstvo jednou nežilo s tak zničenou přírodou, jaká je v Mostecké pánvi.