Dopis z Medellínu

Třicítka chlapců kolem deseti let honí merunu na nerovném hřišti. Balon odskakuje od hluboce vyjetých kolejí, které vytvořila obracející se auta. Početné kravince na levé straně hřiště připomínají, že se sem často zatoulá dobytek. Místo autové čáry na pravé straně hřiště tu mají navršené do metrové výšky pytle s pískem. Za nimi se otevírá prudký sráz do údolí, kde se nachází centrum kolumbijského Medellínu.

Malé hráče cepuje čtyřicetiletý Camilo Andrés Castañeda, který to bere jako svaté poslání. Chlapík v černé baseballové čepici a s píšťalkou na krku každý trénink zahajuje a zakončuje dlouhou modlitbou. Založil zde neziskovku Sembrando paz y esperanza (Zasíváme mír a naději) pro hochy ze zločinem proslulé čtvrti Comuna 13, která je rozlezlá po horních partiích medellínských kopců. „Chci tyhle kluky někam dotáhnout. Ne fotbalově, to může být sen jen pro ty výjimečně nadané. Ale vždy během tréninků, které máme třikrát týdně, jim mluvím do duše, aby studovali a hlavně, aby se nedávali k žádné ozbrojené bandě,“ říká mi při posezení na plastových židlích v krámku, kam jeho svěřenci chodí po skončeném fotbálku utrácet kapesné za sladkosti.

Varování od něj má svou váhu, protože Castañeda s nimi mluví o svých zkušenostech, kdy on sám jako dvacátník po tři roky patřil k městským jednotkám pravicových paramilitares. Jejich ideologie mu byla ukradená. Jen se chtěl pomstít levicovým revolucionářům z organizace FARC, kteří mu zabili dva bratry. Jako tisíce mladých mužů a žen před…