Privilegované stáří

Evropa stárne, Německo obzvlášť. Proto se nelze divit, když se předloni stal na německém trhu bestsellerem esej na téma stáří, který napsala populární spisovatelka, kritička a moderátorka Elke Heidenreich – poté co došla k osmdesátému roku života. Lze předpokládat, že hitem se nestane text o depresi a beznaději, lépe se bude prodávat vitální příspěvek o hodnotě a jedinečnosti pozdního věku. A tohle esej naplňuje – bez toho, že by se podobal vyhlazeným fotografiím seniorů v reklamách na výživové doplňky či pojišťovací produkty.

Text autorka otevírá dvěma shrnutími své životní pouti – v jedné verzi z toho vychází smutná bilance, v druhé to byl nádherný život. Demonstruje tím, že tytéž skutečnosti lze vnímat protichůdně, ale následně žádnou krajnost neuplatňuje. Je vděčná osudu, že se takového věku v relativním zdraví dožila, i když pociťuje zužující se fyzické i mentální limity. A je si vědoma své privilegovanosti: hmotně zajištěná, bezdětná, ve vztahu s přítelem o mnoho let mladším. Tudíž ví, že na jejích úvahách nemůže být „nic, co by platilo obecně“. Zdůrazňuje, že záleží na tom, zda člověk v aktivním věku tvrdě fyzicky pracoval, a nakolik je tedy sedřený, jaké bylo jeho ekonomické postavení, v jaké zemi žil. „Pro sociálně slabé všechny krásné možnosti radikálně zmizí. Vím to. Moje matka byla chudá a žila přes devadesát let, na to, aby si ode mě vzala peníze, byla moc hrdá, a umírala těžce… v pohledu jejích modrých očí byl nesmírný vztek.“

Ve Stáří se prolíná osobní zpověď s výpisky z četby, v tom Heidenreich nezapře sečtělost někdejší kritičky. Elias Canetti, Ernst Bloch, Simone de Beauvoir, Susan Sontag, Julien Green, Ludwig Wittgenstein, George Tabori, Gottfried Benn… všechny ty a mnohé další cituje, vztahuje se k nim a jsou jí podněty pro formulování vlastních náhledů a postojů, aniž esej šustí papírem a „metafyzickou“ nadčasovostí. Autorka zásadně bere v potaz místo a čas, v němž žije, včetně své vlastní situace i generační podmíněnosti, co týče jak třeba přístupu k digitálním technologiím, tak k práci. Vymezuje se proti work-life balance a zastává „life is work“, považuje za blahodárné, když se pracovně neustále „udržuje v poklusu“.

Neuznává ani stesky, že ženy jsou po padesátce neviditelné, má za to, že (ne)viditelnost je podmíněna sebevědomím – které je „nadáním, jež se dá nacvičit“ a potřebujeme ho celý život. Ano, je v tom pnutí. Sebevědomí se nabývá a roste s úspěchy a privilegii, ale ne každý na ně dosáhne a existují důvody, proč se to někomu nepodařilo a bylo to nad jeho síly. Třeba však dodat, že autorka nepoučuje; zkrátka nabízí, k čemu došla. Její Stáří tak není jen pro privilegované a pro seniory, některé postoje (třeba k vlastnímu tělu) mohou být inspirativní, i když člověku není osmdesát a nežije ve vlastním třípodlažním domě plném knih.