Úsměvy nesmělého lišáka

Celý život se vyjadřoval slovem a chtěl, abychom si ho právě tak pamatovali. Kdyby Václav Havel tušil, že pouhých pět let po jeho smrti si víc než záznamy jeho myšlenek budeme připomínat obrazy jeho tváře, pravděpodobně by mu na ní vyskočil pověstný nesměle lišácký úsměv.

Takový, který je momentálně v mnoha variantách k vidění na výstavě maleb Tomáše Císařovského Úmysl a trochu náhoda v Centru současného umění DOX. A který září zejména ze stránek fotografické publikace Bohdana Holomíčka Album Václav, jež vyšla v Torstu a která je v pozměněné podobě rovněž ke zhlédnutí na zdech DOXu.

Vzpomínka na kostkovaný ubrus

K Holomíčkově tvorbě patří zvyk poznamenávat si na zvětšeniny fotografií data, případně i příběh jejich vzniku. Tady je ten Havlův: poprvé se potkali 4. května 1974, kdy Holomíčka na Hrádeček přivedla trutnovská knihkupkyně Jana Hošková. Zakázaný dramatik zrovna v místním pivovaře přikuloval sudy, amatérský fotograf v nedalekých Janských Lázních udržoval v chodu výtopnu. Havlovi bylo sedmatřicet, Holomíčkovi o sedm míň.

Jejich poslední společná fotka vznikla opět na Hrádečku pouhé tři týdny před Havlovou smrtí. Za ty skoro čtyři dekády přátelství se v Holomíčkově archivu nakupilo nepřeberně fotografií, které Havlovo soukromí zachytily (zejména v době disidentství) natolik citlivě a skoro tak věrně, jako by měl za patami neustále kameru, a přitom mu vůbec nevadila. Aspoň tak přirozeně snímky působí. Vybírat z nich lze ještě léta, při…