Zítra, nejpozději

Rozhlížím se kolem, bradu si raději podepírám dlaní. To příjemné oranžové přítmí mě uspává. Nebo tlumená hudba, která se line bůhví odkud. Nebo on. Neodolatelné. Jak se mi klíží oči. To, jak rychle mluví a přitom nic neřekne, až se tomu musím smát. „Budu muset jít,“ řekla bych, jenže on mi skočí do myšlenky: „Tak na osudové setkání,“ s přehnanou vážností zvedá sklenku k přípitku. A já přípitky tak nesnáším! Přemýšlím, jak se z toho vykroutím, když v tom slyším: Cink!, tak už jsme si asi ťukli. „Dopiju a půjdu,“ ztratí se v opileckém smíchu skupinky vedle nás, a já pozoruju pohyb svojí ruky, který je ještě celkem ladný a znamená něco jako Nenene!, a slyším se, jak říkám: „Tak dobře, ještě tohle bílé, od Rýna.“ Už už odcházím, jenže se zase něčemu musím zasmát, zakláním hlavu. Hledám na stropě hodiny? To už je půlnoc? Je včera, nebo zítra? Vidím jen ty naoranžovělé žárovky a jejich světlo se snad rozpíjí, možná slévá? Tolik otázek. „Je pozdě,“ řeknu si pro sebe, když vratkým krokem procházím dveřmi, které mi přidržuje. Loučím se s ním snad už podeváté. Asi je na odmítání zvyklý. Nebo že bych nic odmítavého neřekla? Snažím se rozpomenout, když mi hlasitě šeptá: „Už ti někdo řekl, že máš nádherně dlouhý krk?“ Pozoruju ho zúženýma očima, možná se ale snažím jen zaostřit, na ty jeho kontury, které se přede mnou rozplývají. Nejrovnější na něm jsou zuby, to je jasné, má krásné zuby. S krásou a rovností charakteru to bude horší, na to mám čuch. „Teď už vážně musím,“ říkám, když si…