0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Rozhovory17. 9. 201614 minut

Z úspěchu neomdlívám

Se Štěpánem Hulíkem o psaní dobrých scénářů, české vesnici bez masky a zákrutech lidské povahy v Pustině

Štěpán Hulík • Autor: Milan Jaroš

Pohybujete se rád v pustině?

Rozhodně. Mám pocit, že mimo civilizaci, v lese nebo na horách, je moje přirozené prostředí, kde mně nic nemůže ublížit. O půlnoci v lese se nebojím, ale o půlnoci ve městě někdy strach mám. Nejspíš i to byl jeden z důvodů, proč jsme se před třemi lety, kdy jsme začali pracovat na seriálu Pustina, rozhodli s producenty Pavlou Janouškovou Kubečkovou a Tomášem Hrubým vyprávět příběh právě z vesnice a zapomenutého kraje někde v pohraničí. Cítil jsem, že mně to prostředí bude blízké, že mu budu rozumět. Do té doby většina seriálů tady v Česku byla zasazena do města, hlavně do Prahy, a když už se tvůrci vypravili mimo město, bylo to ve stylu „veselé zážitky Pražáků na bodrém venkově“. My jsme oproti tomu měli představu, že Pustina bude drsná, temná, špinavá, a zdálo se nám, že zasazení děje do prostředí současné české vesnice nám právě v tomhle pomůže.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Současná česká vesnice je drsná, temná a špinavá?

Je to jedna z jejích podob. Už po té vizuální stránce vás na spoustě míst pořád vítá neradostný pohled. Zchátralé areály bývalých JZD, rozpadlé hospodářské budovy, nevzhledné šedivé baráky splácané dohromady ze všeho, co bylo zrovna po ruce, silážní věže, které nahradily dřívější přirozené dominanty jako kostel nebo zvoničku. V bývalých Sudetech, kam jsme zasadili příběh Pustiny, je to všechno ještě mnohem viditelnější tím, jak se na tamějších vesnicích…

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Pojďme si promluvit o mužích
Zobrazit články