Mnohé pobouřil fakt, že studenti z jižních Čech protestují proti tomu, aby krajské školství měla na starosti komunistka. Vzhledem k mírnosti protestů a snaze předkládat racionální argumenty je to pobouření nepochopitelné. A tím spíš, že jej často přednášejí lidé, kteří jindy – i z demonstračních tribun – tvrdí, že kabinet Petra Nečase nemá právo vládnout, protože vládne jinak, než by oni chtěli.
Jihočeští studenti, někteří učitelé a další jejich stoupenci nezpochybňují výsledky voleb. Nelíbí se jim parametry politické dohody mezi tamní ČSSD a KSČM, což bezesporu zpochybňovat lze (stejně jako u vlády), tím spíš když se to neděje revoluční vřavou.
Obavy o podobu vzdělávání jsou namístě. Minulému režimu se totiž podařilo rozšířit dojem, že vzdělaná společnost je přežitek; mnohem více jsou prý ku prospěchu ti, kdo vytvářejí „skutečné“ hodnoty, tedy umějí něco vyrobit nebo opravit. Bohužel tato představa je tak silná, že ji v Česku léta prosazují i zástupci ODS či ČSSD. Jinými slovy, bolševizace myšlení je tu poměrně plošná a nebylo by férové tvrdit, že ji razí jen komunisté.
Přesto se u nich o jednom významném specifiku dá hovořit. Máme poměrně výraznou zkušenost s tím, jak se pokoušeli přepisovat historii. A není řeč jen o etapě před rokem 1989, kdy byl podle jejich propagandy T. G. Masaryk spojencem fašistů či převrat v roce 1948 vítězstvím demokracie. Stačí trochu sledovat veřejné výkony komunistických představitelů, aby bylo jasné, že na překrucování dějin se v KSČM nic nemění ani teď.
Před třemi lety vysílala Česká televize dokumentární seriál o Miladě Horákové a k překvapení mnohých tehdy přímo šéf KSČM Vojtěch Filip vyzýval v dopise, aby se dokument nepouštěl. Prý není „objektivní“ a „přiživuje naprosto primitivním antikomunismem hodnocení otázek minulosti“. Tehdejšího generálního ředitele ČT Jiřího Janečka vyzval k rezignaci. Komentář stranického listu Haló noviny pak k samotnému procesu napsal, že proces sice byl veden demonstračně „jako varování všem, kdož by se podobně chtěli upsat činnosti západních rozvědných služeb“, ale „nebyl to proces, jak se dnes tendenčně a záměrně píše, ,vykonstruovaný‘. Obžalovaní sice vypovídali až nápadně ochotně, ale nebyly na nich pražádné známky násilí, nebo dokonce mučení.“
Představa, že stoupenci této historické lži (kterou navíc aktivně prosazují) budou mít vliv na zdejší školství, musí vylekat každého.
Ano, v Česku se občas účelově hraje s „komunistickou“ kartou. Dělá to vláda, když tvrdí, že je hrází proti komunismu. Dělá to sociálnědemokratický kandidát na prezidenta Jiří Dienstbier, který říká, že žádný bývalý komunista nemůže být prezidentem, ale sám je stoupencem vlády s nimi. Dělá to i ČSSD, když se jí to hodí: „Osobně mám pocit, že ještě nenastala doba, kdy KSČM může mít moc. Partnerem být může, ale moc by mít neměla,“ prohlásil například předseda ČSSD v Karlovarském kraji Jakub Pánik, když chtěl prosadit lepší stranickou pozici. Účelově se s ní hraje i v případě Karla Voříška z televize Nova, když se na něj provalilo, že za minulého režimu jako svazák donášel na ostatní studenty. U něj je to zrada, v případě stejného chování populárního pěvce Jaromíra Nohavici to není zase až tak nic vážného.
S historií si zatím viditelně nevíme rady a využíváme ji, když se to hodí. To ale studenti na jihu Čech evidentně nedělají, a jejich postoj je tudíž veskrze sympatický.
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
inspirativní čtení vám přeje
Erik Tabery
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].