Kde hledat pravidla

Jan Hartl

(1951) vystudoval sociologii, politologii a filmovou vědu na Univerzitě Karlově. V letech 1975–1989 působil v Ústavu pro filozofii a sociologii ČSAV. Na jaře 1990 spoluzaložil Středisko empirických výzkumů (STEM), první soukromou sociologickou firmu, kde je dodnes ředitelem.

Asi byste uhodli, jak by odpověděla většina lidí, kdybyste po nich chtěli, aby stručně, jedním nebo několika vlastními slovy charakterizovali současnou situaci v naší zemi: „Prostě bordel.“ Byl jsem až překvapen, s jakou pravidelností jsem tuto charakteristiku opakovaně v minulých týdnech slýchal během skupinových diskusí od lidí z různých sociálních skupin na všech možných místech naší země. Bezesporu je to letité klišé, ale přesto to něco sděluje. Pokud se snažíte dobrat, co lidé mají pod tímto lakonickým vyjádřením na mysli, dospějete ke dvěma významům. Zaprvé to znamená, že v naší společnosti postrádají jasná pravidla hry, která by byla obecně uznávaná, vážená a důsledně dodržovaná. Zadruhé postrádají obecnou slušnost a důstojnost ve vztazích mezi lidmi, jistou kultivovanost společenského života, náležitou politickou kulturu. V obou hlediscích se prolíná obsah a forma, normativní předpoklad a jeho reálné naplnění.

Necháme-li v běžných dotazníkových výzkumech ohodnotit různé stránky fungování naší společnosti, zjišťujeme v zásadě totéž. Z jeho stinných stránek okolo tří čtvrtin obyvatel hodnotí nejníže řád a pořádek ve společnosti, druhá odspodu skončí zdejší morálka. Signalizuje to oslabení hodnot a rozvolněnost norem, nejen těch oficiálních a psaných, ale také těch neformálních a žitých v každodennosti. U nás, ale i u našich sousedů se tu nepochybně zračí jistá historická vykořeněnost komunistického a postkomunistického vývoje.

Očekávání od Unie

Pokud si to alespoň trochu uvědomujeme, je to sice malinký, ale přece jen krůček ke hledání východiska. Poměrně často se ozývá volání po vládě pevné ruky, kdy by někdo jasně stanovil, co a jak se má dělat. Výzkumy ukazují, že východisko lidé nevidí v autoritářském režimu, ale spíše v účinnější organizaci veřejného života, důslednější reflexi a reprezentaci politických zájmů. Sympatickým důkazem toho je, že naprostá většina veřejnosti odmítá projevy extremismu na pravici i na levici. Chceme prostě „strong leadership“. V Británii či USA na tom často stojí a padají volby – u nás pro to nemáme ani ucházející překlad, „silné vedení“ asi nikomu nic moc neřekne. Prostě jazyk je tak trochu okno do duše.

Byla tu a možná stále je i jiná naděje. Před naším referendem o vstupu do EU výzkumy STEM napovídaly, že lidé od našeho členství v Unii očekávají dva typy zisků. Jednak přímé zisky materiální, tedy přísun peněz a podmínky pro ekonomickou prosperitu, a jednak nepřímé zisky nemateriální povahy. Pod těmito nepřímými nemateriálními zisky si lidé představovali, že si pod vnějším tlakem budeme muset osvojit běžné normy a standardy západního světa. Když už se s nešvary a nepořádky neumíme vypořádat sami, budeme do tohoto vypořádání logikou evropského soužití vtaženi zvenku. Berme to alespoň trochu vážně a nebuďme lhostejní k sílícím hlasům, že se nám EU plete do života snad až moc a že je vlastně logické, že se lidé o Lisabonskou smlouvu a podobné hlouposti příliš nezajímají.