Výstava týdne: V sochách Magdalény Roztočilové se dá číst jako v knihách s otevřeným koncem

Magdaléna Roztočilová tvoří spolu se svým mužem Jakubem už více než deset let zakladatelskou součást uměleckého společenství v ateliérovém prostoru Studio Prám v pražských Vysočanech. Zatímco Jakub si v těchto týdnech odskočil do spřátelené Trafo Gallery v Holešovicích, kde mu uspořádali výstavu Studie polymerových srážek, Magdaléna zůstala „doma“ v Prámu a její souběžná výstava Kam se tělo nevejde probíhá jen o patro níž pod jejím ateliérem. 

Šestatřicetiletá umělkyně vystudovala sochu na AVU u Jaroslava Róny, během studií zvládla také roční stáž u Krištofa Kintery na UMPRUM. Kdo by snad přemýšlel, jaký svorník by se dal nalézt mezi Rónou coby klasikem postmoderní monumentality a technologickým hračičkářem postdigitální současnosti Kinterou, tak ten svorník se jmenuje Magdaléna Roztočilová. Její aktuální výstava, kterou připravila s kurátorkou Ivou Mladičovou, nabízí v minimalistickém bílém prostoru bývalé tovární prádelny ideální šanci vstoupit do autorčina barokně rozsochatého tvarosloví, v němž se veškerý respekt k tradici potkává s neutuchající snahou experimentovat a prolamovat v umění hranice možného.

Většina z nových soch má vročení 2024–2026. Roztočilová se každé skulptuře věnuje tak dlouho už kvůli náročné technice, kdy epoxid kombinuje s keramikou a textilem – jako zkušená malířka zároveň dbá na vyváženou barevnost objektů. Nejde však samozřejmě jen o formu, ale hlavně o obsah. V aktuální sérii rozpracovává svou zkušenost s mateřstvím. Půvabné Annino rozhodnutí má podobu skřítkovité postavy s modrým vrškem připomínajícím pučící květ, jeho střední část hustě pokrývají vlákna vyšívací příze složená do tvaru motýlího či snad pavího maskování, nohy má tato pitoreskní figura navlečené do zlatých střevíčků. Podobně koncipovaná je Chlupatá svoboda, akorát je celá zelená. Vrcholem výstavy je pak dva metry vysoký Tvar trifida. Tvoří ho rudé – kupodivu hned čtyři – nohy obkroužené dlouhými copy, jež společně podpírají jakousi arcimboldovskou tvář. Jako by vypadla z dílny odvážného pekaře či uzenáře vyznačujícího se ve skládání potravinářských produktů nespoutanou fantazií.

V těch sochách je spousta něhy i čiré radosti. Ale také mají v sobě hodně starostí a strachů, jsou zkrátka empatickými záznamy života Magdalény Roztočilové tady a teď. Její poselství jsou sice plná jinotajů, když si nicméně autorka před časem přála, aby se v jejích sochách dalo číst jako v knihách, tak můžeme zodpovědně prohlásit, že jí to moc hezky funguje, ať už nám to po dočtení poslední kapitoly dává jakýkoli smysl.