Slavit jako v Bosně

Vše jsem ti dal v tomto světě strádání. Těmito slovy začíná píseň Liljani (lilie) zpěváka Halida Bešliće, která se v úterý večer hromově ozývala z ulic bosenských měst. Lidé tím oslavovali nečekané vítězství svých fotbalistů nad italskou reprezentací. Země se tak po dvanácti letech podruhé podívá na světový šampionát. 

Stejný úspěch vyvolal vlnu radosti i u nás, nikde se však neslavilo tak jako právě v Bosně. Muži, ženy, děti, starci, dokonce i představitelé církví vyšli do ulic, zpívali, tancovali, zapalovali ohňostroje, projížděli městy v autech, mávali vlajkami a troubili jako o život. A to všude – fotbal tak alespoň nakrátko dokázal spojit obyvatele této národnostně rozdělené a věčně rozhádané země. 

Italští fotbalisté šli do zápasu jako favorité a soupeře podceňovali. Sociální sítě předem plnili italští fanoušci záběry zanedbaného stadionu v bosenské Zenici, kde se měl zápas odehrát. Fotbalový matador, čtyřicetiletý Edin Džeko, naopak vyzýval bosenské fanoušky, aby po úvodní italské hymně pořádně zatleskali, protože Italové byli jedni z prvních, kdo do Bosny přijel odehrát fotbalový zápas po válce v devadesátých letech. Sám Džeko ji jako dítě přežil v obléhaném Sarajevu a několikrát přitom jen tak tak unikl smrti. 

Úcta k Italům pak bosenskému týmu nohy nesvázala – zápas se odehrával hlavně před italskou brankou. Nakonec o vítězství rozhodly penalty, tu klíčovou kopl jednadvacetiletý Esmir Bajraktarević, syn bosenských uprchlíků ze Srebrenice. Bajraktarević se narodil v USA, ale jeho celoživotním vzorem byl právě Džeko, a proto hraje za Bosnu, nikoli za Ameriku.