Film týdne: Dva prokurátoři berou Kafku do stalinského Ruska a ukazují, že dějiny nikam nemizí

Třicátá léta, vrcholí stalinský teror. Vězeň systematicky pálí v kamnech na příkaz dozorců dopisy, jež Stalinovi adresovali nespravedlivě odsouzení v naději, že je vyslyší. Netuší, že za mřížemi končí právě na jeho příkaz. Když vězeň narazí na vzkaz napsaný krví, zaváhá. Má riskovat život a propašovat naléhavou stížnost na brutální zacházení ven? 

Úvodní scéna filmu Dva prokurátoři, který z festivalu v Cannes doputoval do českých kin, předznamenává stěžejní téma režiséra Sergeje Loznici – víru v ideály v opozici vůči systému, který sice ideály také hlásá, ale přitom neuznává. S krvavým motákem v ruce do vězení dorazí mladý právník, nečekaně rychle povýšený na prokurátora. Trvá na tom, že musí prověřit, v jakém stavu autor dopisu je. Vedení věznice se prokurátora marně snaží zbavit. Nezabírá nekonečné čekání, obstrukce, lži ani výhrůžky. Setkání s přísně střeženým politickým vězněm a bývalým bolševickým kádrem, jehož tělo je pokryté nezhojenými důkazy o mučení, mladíka přiměje vzít boj za spravedlnost ještě výš. Ke generálnímu prokurátorovi v Moskvě, který přece musí zjednat nápravu... 

Loznica – původní profesí matematik – si jako předlohu vybral povídku Georgije Děmidova, fyzika, jenž skončil jako oběť vykonstruovaného procesu na čtrnáct let v gulagu. Zkušenost s hrůznou mašinerií popsal po propuštění v několika prózách, které mohly vyjít až po pádu SSSR. Jen málokdo dokáže reflektovat sovětské dějiny a na ně navazující ruskou současnost jako Loznica. Ať už v raných observačních, myšlenkově komplexních dokumentech nebo v hraných filmech. 

Dva prokurátoři jsou pomalou studií marnosti a destrukcí naděje. Anabází idealisty v soukolí zkorumpovaného systému, jehož zvrhlé podstatě nerozumí. Divák poučený historií ví, že jeho osud je zpečetěn. Hrozba, že skončí jako vězeň, za jehož právo se bere, nad ním visí celé dvě hodiny. Loznica je záměrně nedramatický. Plíživá, kafkovská byrokracie je výhrůžná svojí nehybností. Státní aparát má řadu způsobů, jak si s jedincem poradit. Bez konfrontace, bez povyku, chladně, mechanicky. S tím ladí geometricky přesná, tísnivá, přísná forma. Zdánlivě obehrané téma Loznica vidí s novou intenzitou, novým znepokojením, novou beznadějí. Nezachycuje zaprášenou kapitolu dějin, ale dědictví procesů tyranie, které se propsaly do „ruské duše“, na níž stojí současná putinovská diktatura.