Andropov Blízkého východu

Arafát v obleku. Tak zní častá mediální charakteristika nového palestinského prezidenta. Nejde jen o to, že Mahmúd Abbás nenosí uniformu a pistoli, neskáče na stůl a nevykřikuje, ať milion mučedníků – rozuměj atentátníků – vyrazí na Jeruzalém. Jde spíše o to, že navzdory umírněné image a kultivovanému zevnějšku hájí stejné cíle jako Jásir Arafát, ale jinými prostředky.

Z Tunisu do Ramalláhu

Základní otázka po volbách z minulé neděle je tedy jasná: Nakolik pomůže Abbás míru ve Svaté zemi a palestinskému státu? Ve spojení s USA a Evropou, které novému lídrovi nepokrytě fandí, jistě do značné míry, ale na skutečnou vnitřní revoluci musí Palestinci ještě počkat.

Abbás skutečně není Arafát, ale oba jsou dětmi jedné generace, jíž se někdy říká tuniská. Společně absolvovali exilovou anabázi s Organizací pro osvobození Palestiny přes Jordánsko, Libanon a Tunisko, společně v roce 1993 podepsali před Bílým domem se zástupci Izraele deklaraci zásad z Osla – a společně se o rok později vrátili do autonomní Palestiny. Jenže tam zatím vyrostla generace nová. Jejím reprezentantem je Abbásův poražený sok Mustafa Barghútí, lékař, jenž vystudoval v Jeruzalémě.

Kdybychom měli palestinskou změnu po čtyřiceti letech Arafátovy neomezené moci přiblížit důvěrněji známým poměrům, mohli bychom se zeptat takhle: Je Abbás spíše palestinským Gorbačovem, který, ač ukotven v…