Udělování státních vyznamenání k 28. říjnu se už stalo tradiční příležitostí, kdy hlava státu může vyjádřit své pojetí občanských ctností. Jednak projevem, jednak výběrem osobností. Několik osudů je vyzdviženo z milionů ostatních – i proto, aby se staly příkladem. Žádná jiná ze státních ceremonií neapeluje tak přímo na morálku občanů a na jejich představy o dobru a zlu.
Poselství, s nímž letos přišel prezident Václav Klaus, bylo v tomto ohledu pečlivě koncipováno. Působí jasně, přehledně a v jistém smyslu nadosobně, neboť životní příběh každého z vyznamenaných může ilustrovat obecné principy vyslovené v projevu. Pokud nás nějaké jméno zaskočí, pak si můžeme v prezidentových formulacích celkem snadno vyhledat, jaký typ občanského a mravního postoje má být pochválen.
Někdo chybí
U starých veteránů boje proti nacistické i komunistické totalitě, legendárních generálů Františka Fajtla a Tomáše Sedláčka či veřejnosti méně známého Rudolfa Severina Krzáka (zemřel devadesátiletý letos na jaře), nejvíc překvapuje, že svobodná Česká republika jejich zásluhy dosud takto vysoce neocenila. To se týká i protikomunistických odbojářů a dlouholetých politických vězňů Arnošta Kubíka či Otakara Vinkláře a katolického duchovního Josefa Zlámala, který byl po roce 1948 vězněn za čtení pastýřského listu. Éru stalinismu odsoudil Klaus především oceněním těch, kteří se tehdy v ilegalitě připravovali k ozbrojenému odboji a byli za to odsouzeni k dlouholetým…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
