Adagio pro dva

Český film posledních let působí, jako by onemocněl dětinským viděním. Je to šťastná nemoc, která do organismu nepustí nic, co by ho obtěžovalo, zneklidňovalo nebo před něj stavělo otázky. Na jeho úspěšné a oceňované slunečné straně se žije dobře, často i vesele, s citem a svědomím sice poněkud zakrnělým, ale bezpečně chráněným tukovou vrstvou pohody a troubovského sloganu „to neřeš“, jakési nové varianty pseudošvejkovského „to chce klid“. Na novém filmu režiséra Petra Václava Paralelní světy je cenné už to, jak tomuto trendu vzdoruje. U Václava, který debutoval před pěti lety filmem Marian, je od začátku jasné, že i přes riziko omylů půjde klidně a vytrvale jiným směrem. Ten směr vede k obnově zájmu o emocionální život postav, o projevy jejich „vnitřku“, citového putování, bloudění a míjení. Je to cesta, která se před vnímavým divákem filmu otevírá s naléhavostí, ale zároveň s tichou a civilní přirozeností prožitého a poznaného. Je to samozřejmé, avšak současně vzácné.

Animus a anima

Zvláštní účinek Paralelních světů spočívá v přirozené vážnosti, s níž je znázorněn konec jednoho milostného vztahu. Tato vážnost není tragická ani moralistní: je v ní naopak mnoho espritu a lehkosti, zjemňující a utišující téma podstatou hořké. Film začíná již ve chvíli, v níž se život dvou lidí začíná nezadržitelně rozpadat a před divákem se odehraje jen jeho závěrečná fáze. Nevíme, co tuto dvojici, architekta Kryštofa a mladší Terezu, beznadějně se snažící…