Křeč a smysly
Téma vztahu Arthura Rimbauda a Paula Verlaina je natolik přitažlivé i mimo oblast literární historie, že se prosazuje vlastní silou i v diskutabilním pojetí koprodukčního filmu Úplné zatmění režisérky polského původu Agnieszky Hollandové (nar. 1948). V průřezu touto pověstnou šestiletou eroticky vypjatou „známostí“ se film vlastní básnické tvorby dotýká pohříchu jen zvnějšku, nevstupuje dovnitř tvůrčího procesu, a už vůbec básně nijak netlumočí. Jinými slovy: životopisná rekonstrukce ve filmu jde po jevovém povrchu, v soustředění výlučně na intimní sféru, obnaženou jako živá „surovina“. Fenomén básnictví jako životní postoj zobrazila Hollandová v podobě zpupného (Rimbaud) či rozervaneckého (Verlaine) bohémství, bez zvnitřnělého prožitku obvykle protrpěného tvoření (pomineme-li pár krátkých scén ukazujících manuální sepisování básní). Dlužno poznamenat, že záměrem Hollandové ani nebyl niterný psychologizující vhled do individuálního sváru umělce s nedovolenou vášní, nezajímal ji prvořadě ani mravnostní odsudek konzervativní společnosti a z toho pocházející osobní tragika, jako tomu bylo v případě jiného slavného literáta-homosexuála Oscara Wilda v kultivovaném, po anglicku střídmém filmu Oscar Wilde (1997, rež. Brian Gilbert). Úplné zatmění chce být naopak emocionálně strhující zprávou o vzájemně ničivém vášnivém vztahu dvou výjimečných jedinců v úzce tělesném smyslu. Co film určuje a prostupuje, je tělová (senzuální) vnímavost jako opačný pól k reflexi duše. Podstatou…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
