Neandělská Andělka, nebarokní Durych

Na počátku inscenace Durychova Bloudění v Národním divadle stály ty nejušlechtilejší úmysly. Dostatečně o nich promlouvají slova režiséra J. A. Pitínského a dramaturga Josefa Kovalčuka, která vyšla v MF Dnes v den premiéry, 26. března 1998. Kovalčuk velmi přesně pochopil, že nastudování klíčového románu Jaroslava Durycha není jen věcí dluhu vůči autorovi, nýbrž i výrazným slovem při „rozvíjení povědomí o hodnotách a kontinuitě českého společenství“; padne i dnes nepříliš populární, neboť ne dost módně „multikulturní“ termín „česká otázka“. „Durych představuje typ českého myšlení, jaký byl rozprášen a upozaděn“, přidává se i Pitínský, režisér, jehož jméno by i ve vzpomínce na demlovsko-čepovskou Sestru úzkost mělo být zárukou přístupu hlubokého a zároveň zdravě nepietního.

Pády, křeče, šarže

Na počátku vlastního představení se na diváky vyřítí hrůzně nádherná scéna: na okraj jeviště pokleká osm chlapců, pochopové jim obnažují ramena a v pozadí důstojní staří pánové Šlikové a Budovcové deklamují své vznešené předsmrtné proslovy. Důmyslný mechanismus shazuje mládenecká těla jedno po druhém s němými výkřiky do orchestřiště - a do toho všeho zní na rozvernou notu Vladimíra Franze (neméně líbeznou než původní barokní nápěv) píseň Mějte se dobře hvězdičky z proslulých Písní o čtyřech posledních věcech člověka.

Ano, zdá se, že diváctvo může očekávat velké, mistrně stylizované spectaculum, heroické divadlo o velikosti, smrti, zradě a úzkosti,…