Vernisáž s andělem

Jednoaktovku Vernisáž napsal Václav Havel v roce 1976 a předvedl v ní typický postoj obyvatel normalizačního Československa, který v jednom z tehdejších esejů pojmenoval jako „vychcanost“. Michal s Věrou jsou prosperující „proplouvači“ a zosobňují přezíravost konformní většiny nad hrstkou tehdejších disidentů. Jejich host Bedřich je perzekvovaný intelektuál: nemá zaměstnání v oboru (pracuje dočasně v pivovaře, stejně jako tehdy sám autor) a uspořádané není ani jeho soukromí. Právě od tohoto odstaveného outsidera hostitelé chtějí, aby pochválil jejich pracně vydekorovaný byt a zlegitimizoval jejich „štěstí“. Bedřich však jejich naléhání vyhovět nemůže, protože by lhal svým instinktům i svědomí: popřel by „vlastní identitu“, což hrozí také Ferdinandovi v Audienci (od něhož chce šéf, aby psal sám na sebe udání) či Leopoldovi v Largu desolatu (ten se má na nátlak fízlů zříct vlastního jména). Politický konflikt Vernisáže se naplno odhalí až ke konci. „Nechápu, jak ses mohl zaplést s těmi komunisty,“ prohlásí Věra a korunuje tak sérii netaktností, kterými s manželem hosta bombardovali během celé návštěvy. Jejich neomalené exhibice se v té chvíli mění v nestoudnost: s komunisty totiž kolaborují oni sami, jinak by Michal v dobách tuhé normalizace nemohl jezdit služebně „do Švajcu“. Havlovy hry - včetně těch nejautobiografičtějších (trio vaňkovských aktovek, Largo desolato) - však nejsou pouhými politickými agitkami o disidentech a reálně socialistickém Absurdistánu. Fungují i…