Extatik barvy a štětce

V počátcích své umělecké tvorby byl Emil Nolde (1867–1956), legendární osobnost německého expresionismu počátku našeho století, ovlivněn impresionismem, ovšem jen nakrátko a měrou vcelku bezvýznamnou. Radikálně zapůsobí na sukovitého a hluboce introvertního selského syna z chmurných dánsko-šlesvických pomezních slatin teprve dílo Vincenta van Gogha a Edwarda Muncha, umělců, jejichž nervně podané barevné kompozice směřovaly pod povrch viděného. Svět jeho vizí se pak klenul od extatické nábožnosti, jakou prožívali první křesťané, až po pankosmický průlet pláněmi univerza, kdy je zapomínána sama gravitace a duch vystupuje stále výše.Jedinečná výstava Noldeho akvarelů a grafiky, která je otevřena až do konce května v Českém muzeu výtvarného umění v Husově ulici na Starém Městě v Praze, nám po letech opět připomíná jednoho z největších moderních umělců našeho věku, jehož dílo v mnohém ovlivnilo i četné výtvarníky z řad předválečné české moderny. Některé, kupříkladu Bohuslava Reynka a Josefa Váchala, způsobem zásadním.

Škrabošky světa

První velký zlom, nalezení základů budoucího osobitého stylu, nastává u Noldeho po roce 1905. „Maluji, kreslím a hledám, jak vyjádřit něco z prapůvodního bytí,“ říkal o svém tehdejším úsilí. Náměty, čerpané většinou z mytologií a biblických dějů, vyjadřoval hustými, eruptivně nanášenými barvami, které jako by chtěly osvobozovat světelného ducha stejně jako nejtemnější instinkty. Kompozice obrazů je stlačena v úzkém,…