Co se ztrácí v překladu, když nám simultánně tlumočí umělá inteligence

Když jsem se dozvěděl o funkci „Live Translation“, kterou mají nová sluchátka AirPods od Applu, z paměti se mi vynořila vzpomínka na první noc v Berlíně před víc než 20 lety. Právě jsem dokončil vysokou, byl jsem Američan s výzkumným stipendiem, který se po hlavě vrhl do studia němčiny. V baru bylo plno a útulno, všude cigaretový kouř, hudba a smích, myšlenky jsem měl ještě rozmlžené po dlouhém letu – a také po pár skleničkách.

Snažil jsem se držet krok s konverzacemi, jež mi neustále unikaly. Z útržků, kterým jsem rozuměl, z gest, tónu hlasu, výrazů obličeje a kontextu jsem skládal, co jsem mohl, abych mezery zaplnil. Moje váhavé a nepřesné odpovědi byly omezené tím, co jsem byl schopný říct. Co by v angličtině plynulo bez námahy – a co by dnes díky sluchátkům šlo hladce –, vyžadovalo improvizaci a napjatou, nepolevující bdělost.

Vzpomínám si, jak jsem německé studentce literatury vyprávěl o své bakalářské práci o Paulu Celanovi. Její nadšené reakci jsem rozuměl sotva z poloviny. Ale pochopil jsem, že nějak souvisela s produktem, jímž byl proslulý její rodný kraj. Jak by to mohlo souviset s rumunským židovským básníkem, který přežil holokaust? Pak mi právě včas došlo, že mi špatně rozuměla. Moje výslovnost jeho jména jí zněla jako Porzellan a já jí odkýval všechny ty zajímavé věci, jež o téhle keramické hmotě říkala.

Ale jak večer pokračoval, začal jsem si užívat zvláštní svobody, kterou mi přineslo odříznutí od rodné výřečnosti. Vzhledem k omezeným zdrojům jsem musel sáhnout po přímočařejších a jednodušších prostředcích vyjadřování. Bez obvyklých vrstev taktu a verbální vytříbenosti – oněch propracovaných struktur, za nimiž se dovedeme umně skrývat – jsem zjistil, že mluvím s upřímnou syrovostí, za kterou jsem se trochu styděl a zároveň byla nečekaně povznášející.