Miluju Sentimentálního hajzla

Miluju „Sentimentálního hajzla,“ tedy biografickou knihu s tímto názvem. Napsal ji slavný peruánský spisovatel a novinář, o sobě, své ženě, svých dvou dcerách a svém milenci. Jaime Bayly (1965) je bisexuál, otevřeně se ke své orientaci hlásí a má jedno z nejsledovanějších talk show v Latinské Americe. Píše romány o světě bohatých latinskoamerických vrstev, závislosti na drogách a především o lásce. Většina jeho knih byla zfilmována jako např. „Nikomu to neříkej,“ nebo „Žena mého bratra“. Za své knihy získal prestižní španělské literární ocenění Premio Herralde v roce 1997. Neustále pendluje mezi Limou, kde žije jeho žena a dcery, Buenos Aires kde žije jeho přítel a Miami kde natáčí své pořady.

Jaime Bayly je taky velký hypochondr, vyléčený narkoman a především nesmírně drzý a ještě nesmírněji zábavný chlapík. Každá jeho knížka má tu moc, že když si ji otevřu, směju se a zároveň vím, že si sahám na řeckou tragédii, kterou může vyřešit pouze zásah nějakého velmi vlivného božstva. Bayly dokáže klamat svého milence se svou vlastní ženou a naopak, trápit se tím, ale zároveň to vidět v tak zábavném světle, že jakékoli morální odsudky, které při takové četbě více méně každému naskakují v hlavě, jaksi ztrácejí šťávu.

Bayly píše o své rodině dost často. Nejvíc o bratrech a své katolické mamince, jež je přesvědčená, že pravidelná docházka na mši vyřeší každou ošklivou bisexualitu a machistickém tatínkovi přesvědčeném, že bisexualita se dá řešit dostatečně hojnými návštěvami nevěstinců. Bayly také své rodinné příslušníky někdy zve do svých talk show, stejně jako popové hvězdy, herce a především politiky. V „Sentimentálním hajzlovi“ však Bayly nešetří především sebe. Například v jedné z posledních kapitol popisuje, jak se ptá své starší dcery, jestli má v knize změnit její jméno, nebo ne. „Klidně ho tam nechej tati, ty tvoje knížky stejně nikdo nečte,“ odvětí dceruška.
Jako každý spisovatel a zároveň televizní narcis je posedlý svým dílem. Když jde do knihkupectví a nevidí na pultě v přední řadě své knihy, ptá se, jestli knížky Jaimeho Baylyho došly? V jednom takovém knihkupectví na Miami mu prodavač pohotově odvětil: „Ne pane Bayly, vám došli čtenáři“.

Nejedná se ale o knihu plnou vtipných historek, je to kniha plná sarkasmu a vlastně i nihilismu co se lásky a vztahů k milovaným bytostem týče, včetně dětí. Otevřená zpověď člověka, který už žije natolik medializovaný život a stal se natolik postavou svých vlastních knih, že nemá sílu ani chuť na nic jiného než si vzít koktejl různobarevných antidepresiv, zastřelit ptáky, kvůli kterým nemůže usnout a už vůbec nikdy nemít s nikým co do činění. Přesto však své nejbližší všechny upřímně miluje a o všech všechno napíše.

Jaimeho Baylyho zatím česká nakladatelství neobjevila, proto malá ukázka:
„Moje bývalá tchýně mě nemá ráda a má proto dobré důvody. Uviděla na mém stole vytištěný mail a v papírech na stole vyšňupala taky moje heslo. Neváhá, okamžitě zapíná počítač a pročítá si moji poštu. Nesoudím ji za to, protože já bych udělal to samé. Tchýně si přečte všechny maily od mých obdivovatelek a kamarádek a napíše jim: NELÍBÍŠ SE MI, PROTOŽE JSEM TEPLOUŠ A MÁM ARGENTINSKÉHO MILENCE, ČAU! Pak si přečte všechny maily od mých vydavatelů a televizních producentů a naštve ji, že mám pořád práci a navíc, že mě moje práce baví (protože je to všechno jen ne práce), a aby se pomstila, pošle jim taky dopis psaný velkými písmeny (což mi vždycky připadalo strašné), v dopise se praví: NEPOČÍTEJTE SE MNOU, MÁM AIDS A UMÍRÁM, SBOHEM.

Miluju „Sentimentálního hajzla“ natolik, že jsem ho četla třikrát. Vždycky, když jsem si život potřebovala prohlédnout očima někoho, kdo si to opravdu hodně zkomplikoval.