0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Spisovatelé o knihách9. 1. 20125 minut

Kam s ním?

Národ, vlast, nezapomeneme. Tato a podobná slova bylo lze slyšet v uplynulých týdnech. Mít ještě jednoho takového odcházejícího státníka, vypadalo by to stejně. Kýč je v zaměnitelnosti.

Jak samozřejmě jsou přítomni ti, kteří jsou pro nás určující, a jak dutě pak truchlíme pro jejich mizení! „Další rána,“ ozývá se jak refrén a člověk aby měl pocit, že to jde zkrátka z kopce, protože už není, kdo by poradil.

Když byla revoluce, seděl jsem na rohu postele doma v obýváku a v černobílé Tesle pozoroval muže v klobouku a vytahaném svetru. „Vážení přátelé“ – tehdy ještě ráčkoval a milovali jsme ho všichni. O dvacet dva let později jsem pozoroval stejný obývák. Postel i obrazovka už se vyměnily, místo zůstalo stejné. Na obrazovce se vyjímala katedrála a v ní podobizna téhož muže. To už neráčkoval ani nenosil vytahané svetry a oplakávali jsme ho všichni. Žil jsem, můj život byl najednou poskládaný do těch několika metrů.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Václava Havla jsem měl rád tak nějak intuitivně, jako máme rádi třeba přírodu. Viděl jsem ho jen párkrát, na besedě se studenty Filozofické fakulty a na zahájení Fóra 2000, kam si zval bývalé prezidenty a různé spřízněné duše. Líbil se mi jeho dar vystihnout problém prostým slovem. Na dosah ruky jsme se nesetkali nikdy. Když v prosinci minulého roku odešel, podlehl jsem vlně postmortálního zájmu také já: ve zmíněném obýváku ležel na ostatních knihách v poličce Dálkový výslech, kniha rozhovorů s Karlem Hvížďalou. Sáhl jsem po ní.

Rozhovory vznikly korespondenčně v letech 1985–1986 u příležitosti blížících se padesátin a kromě samizdatu vyšly také v Londýně. Záhy byly přeloženy do němčiny a dalších jazyků, ještě v roce 1989 je vydal tuzemský Melantrich a v roce 1990 se dočkaly stotisícového nákladu. S dvacetiletým odstupem na ně navázala další publikace, poprezidentská literární koláž Prosím stručně, a zcela nedávno vyšly obě knihy společně pod zastřešujícím titulem Rozhovory s Karlem Hvížďalou.

Smrt je pěkná coura, zamává s věcma. Skutečně scelí člověka! Před smrtí byl Havel starým mužem sklízejícím pocty a režírujícím filmovou adaptaci své pozdní divadelní hry, a nyní je vším, čím kdy byl, najednou. Autor Odcházení je nám stejně přítomný jako autor Antikódů. Z Dálkového výslechu, psaného po několikaletém věznění, nyní promlouvá člověk paradoxně živější než před 18. prosincem 2011.

Je to člověk přemýšlející o svobodě a prahnoucí po ní, s rozvinutou formulační schopností a značným smyslem pro veřejné působení. Někdo, kdo dovede nahlížet sám sebe, přesto – alespoň jak sám říká – netuší, jak se tohle všechno poskládá. Dramatik v ústraní, kterého angažmá ve spisovatelských organizacích přivedlo do politiky. Autor šuplíkář, který vás rozšafnými žertíky přinutí k smíchu, zrovna když mluví o vězení. Analytik.

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

Ono není úplně snadné Havla „vrátit“ mezi spisovatele a nabízí se otázka, jestli je to vůbec možné/nutné/žádoucí. Havel totiž – měřeno dnešním pohledem – jako by od počátku ke svému prezidentování směřoval, rozhodně nešlo po Listopadu o nějaký nahodilý výběr. Byl prototypem angažovaného intelektuála, který se angažuje třeba tím, že hájí neideologickému (tedy jakoby neangažovanému) umění právo na život. Jeho známosti a činy od počátku přesahovaly jedno orané či neorané pole. A sám v rozhovoru říká, že druhý dech jako autor divadelních her vlastně nikdy nechytil.

Četba Dálkového výslechu mi příjemně prodloužila pocit, že mám svůj život jako na dlani, přesněji konkrétní dobové a myšlenkové souřadnice, z nichž můj život vyvěral. Nejsou to vždycky souřadnice úplně chic, mají svůj určitý šmah a zapomnětlivost, ne vždy vynikají ostrostí a možná až příliš často zapojují selský rozum. Když už jsem ale použil trapný příměr s přírodou, rozvinu jej jako louku hnedka za chalupou, přes kterou jste nikdy nešli, protože jste na to neměli čas. S tak domáckým pocitem jsem se brodil neznámými větami absurdního dramatika.

Zvláště bych vypíchnul dva momenty. Jednak se mi líbila Havlova kritika Kundery a jeho Nesnesitelné lehkosti bytí. Dovolím si citovat. „Nemohu se zbavit pocitu, že jeho [rozuměj Kunderově] koncepci Evropy […] docela vyhovuje představa, že u nás je všechno pořád jako počátkem sedmdesátých let a že všechny petice jsou stále zřetelněji usvědčovány ze své absurdní beznadějnosti.“ Načež Havel ukazuje, oč svobodněji se žije v osmdesátých letech a čeho všeho disent dosáhl.

V jádru se jedná o složitý morální problém, který řeší také Vaculík v Českém snáři. Má smysl nechat se zavírat? Nehrajeme si tu jen na hrdiny? Havel věří, že morální činy se zhodnocují pomalu a nenápadně, a že tudíž mají svůj smysl. Kundera naopak, tolik Dálkový výslech, jako by fandil pouze okamžitému efektu. Ovšemže, celá věc je zamotanější, hraje tu roli problém exilu a pocitů vůči exilu a mnoho dalších věcí.

Druhý moment, který mne zaujal: četba téhleté knížky poznamenala můj vlastní projev ústní i písemný. Po několik dní jsem v pracovní korespondenci používal hojně středníků a nahlížel každý problém z vícera stran než obvykle. Po několik dní jsem rozumoval třeba o tom, jaké možnosti a problémy vyplývají demokracii z fenoménu sociálních sítí. Není to jasný signál svědčící o poutavosti a originalitě knížky?

Dálkový výslech, rozhovor s Karlem Hvížďalou, Václav Havel nakl. Torst, 1999

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

Jonáš Hájek

(1984) žije v Praze. V roce 2007 získal za svou sbírku Suť Cenu Jiřího Ortena. Druhou sbírku - Vlastivěda - vydal letos v nakladatelství Fra. Živí se jako redaktor v hudebním nakladatelství.Publikuje také ve čtrnáctideníku A2, Tvaru a  Souvislostech.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Pojďme si promluvit o mužích
Zobrazit články