Snažíme se, směr je dobrý

Když stojíte na horním konci Václavského náměstí zády k budově muzea, máte po levé ruce kokainovou zónu a po pravé heroinovou a pervitinovou. A právě celá pravá strana náměstí a okolí včetně hlavního nádraží jsou rajonem Svitlany Golubyevy, která jej už čtrnáct let pravidelně prochází jako streetworkerka. Původem je z Ruska, v Praze žije již téměř dvacet let. Díky rodnému jazyku může snáz pomáhat klientům z Ruska, Ukrajiny a dalších zemí východní Evropy – a i za to dostala nedávno streetworkerské ocenění ČASovaná bota.

Z ceny máte radost. Co je největší radostí na každodenní práci streetworkerky?

Že můžete alespoň trochu pomoct. I když třeba jen málo a lidem, kteří ještě nejsou úplně ztracení.

Jak to ve vašem případě vypadá?

Nijak speciálně, ale mluvím rusky, takže mám snazší přístup ke klientům z východní Evropy. Ti se často vůbec neorientují v tom, jak to v Česku funguje a jaké mají možnosti, co se týče terénních služeb a další pomoci. Nemají se jak dostat k informacím. Takže když je zahlédnu nebo uslyším přízvuk, začnu mluvit rusky. První, co jim vnucuji, je výměnný program na stříkačky.

A oni se brání?

Nebrání, ale nedůvěřují. Jsou to cizinci ze zemí, kde takové služby prakticky neexistují, a mají velký strach z odhalení, že berou drogy. A tak jen vysvětluji, že jim nabízíme na výměnu čisté jehly. Nic po nich nechceme a do budoucna jim můžeme pomoct…