Pro umírající děti je důležité cítit, že ještě něco dokážou. Proto pro ně hrajeme divadlo

Když se řekne divadlo, představíme si herce na jevišti, diváky v hledišti a hru, která má začátek a konec. Vypadá takto i paliativní divadlo, jemuž se se svou organizací Vlaštovka věnujete?

Většinou tam není jeviště a hlediště, ale jsme společně v jednom prostoru. Paliativní divadlo je hodně interaktivní a specifické tím, že vychází z potřeb diváků, jimiž jsou nevyléčitelně nemocní pacienti, nejčastěji děti a jejich rodiny. Herec během hraní neustále vyhodnocuje, co se na straně diváka děje, a tomu představení uzpůsobuje. Děti jsou v různém stavu, během chvilky se jim může změnit nálada nebo energie. Paliativní divadlo má stejné cíle jako paliativní péče – tišit bolest, zvyšovat komfort, zlepšovat kvalitu života. Jako umělci v něm musíme trochu upozadit ego. Neříkat si, jak jsme dobří a jak jsme si to pěkně nazkoušeli, ale uzpůsobit všechno tomu, co se odehrává tady a teď, abychom pacienty co nejvíce podpořili.

Jak představení probíhá? Jste tam sama, nebo je herců víc? Máte s sebou nějaké kulisy?

Představení máme několik. Každé vypadá trošku jinak, ale zatím vždycky hrajeme v jednom herci a pro jednoho pacienta s rodinou, aby to mohl být komorní zážitek v bezpečném prostředí. První představení, s nímž jsem začínala, Tam, kde končí oceán, využívá leporelo s různým prostředím a haptickými vjemy, loutku tučňáka a pár dalších rekvizit jako pírka nebo pytlíčky s vůněmi. Pak máme představení Soví snění s polootevřeným stanem, kam se pacient položí a kolem něj si může sednout jeho rodina. Stan se stává takovým projekčním plátnem – pomocí stínohry a světel vytváříme atmosféru bouřky, noříme se pod hladinu moře, rozsvěcíme noční oblohu. Využíváme také další smysly – něco voní, něco hraje, cinká, na něco si lze sáhnout. Zatím jsou naše inscenace takto jednoduché, aby se daly snadno převážet. Jako vlaštovky létáme do nemocnic a domovů, takže se snažíme, aby vše bylo co nejmenší a zároveň to mělo svou estetickou kvalitu.