Z hořícího Českého Švýcarska jsme se nakonec poučili

Biolog Ondřej Sedláček je typický ochránce přírody: v Česku buduje motýlí rezervace, na africkém ostrově Svatý Tomáš se věnuje ochraně ptáků, kteří jsou pro danou oblast jedineční a unikátní... Současně je ale řazen mezi „radikály“. Ona radikálnost přitom nespočívá ve snaze ochránit přírodu před lidmi zákazem vstupu či vztyčováním plotů. Jejím nejvýraznějším projevem je u Ondřeje Sedláčka „ekologie ohně“, metoda ochrany přírody, kterou se snaží osvětou i přednáškami dostat do veřejné debaty. Cesta to není vůbec jednoduchá, protože běžný občan si „oheň v krajině“ nedokáže s ochranou přírody nijak spojit – je to jednoduše ničitel, nepřítel, z něhož jde strach a je třeba se od něj držet co nejdál. Sedláček, jedna z hlavních postav připravovaného dokumentu Markéty Ekrt Válkové Hasit ohněm (viz fotografie), však oheň považuje za součást koloběhu přírody a zároveň prevenci před rozsáhlými, nekontrolovatelně zuřícími požáry, které i u nás se změnou klimatu budou přicházet čím dál častěji. „Musíme přijmout, že oheň v přírodě tu vždycky byl. Nesmíme ho vnímat jako katastrofu, konec něčeho, ale naopak jako začátek,“ říká.

Jste radikál?

Nemyslím si. Spíš říkám věci, které lidé nechtějí slyšet. Třeba že rybníky nejsou naší chloubou, ale ostudou, nebo že oheň do naší krajiny patří.

A co provokatér? Jedna vaše starší přednáška se třeba jmenovala „Vidět hořet Říp a zemřít“.