K lásce je potřeba odvaha. Život v páru bude převažovat, ale není to jediná správná cesta

Napsal jste už několik knih o vztazích. Co vás přimělo věnovat se v té nejnovější zevrubně, akademicky a z různých úhlů fenoménu lásky jako takovému?

Motivů je víc. Zhruba před 12 lety jsem během práce na první knížce Vztahy a mýty narazil na výzkum Enriqua Burunata, profesora psychologie z univerzity na Kanárských ostrovech, podle něhož láska není emoce, ale naše základní fyziologická potřeba stejně jako hlad nebo spánek. To byl první moment, kdy jsem si řekl, že všichni chceme lásku, ale vlastně nevíme, co to je a jak má vypadat. Pak jsme s Pavlem Ratajem založili Institut párové terapie a otevřeli jsme pro terapeuty tříletý výcvik. Pořád v něm dokola probíráme, co je láska, vztah, vztahovost, intimita. A došlo mi, že si neustále někam sahám pro informace a objevuji Ameriku, přitom bych spíš potřeboval mít všechno na jednom místě. Proto jsem napsal tak trochu učebnici pro naše terapeuty ve výcviku, ale i pro sebe. 

A ty další motivy?

Třetí motiv byl, že mám velmi rád Yuvala Harariho a jeho schopnost srozumitelně vysvětlovat složité věci. Jeho knížky jsou pro moji práci zásadní. V knize Nexus vysvětluje, že spousta věcí v našem životě je takzvaně intersubjektivní. Gravitace je objektivní – když upustím lžíci, spadne na zem. Naše intimní prožitky a myšlenky jsou subjektivní. A pak jsou věci intersubjektivní: vezmeme naše subjektivní náhledy, jako lidstvo je zobecníme a domluvíme se, že takhle to je. Příkladem mohou být lidská práva. A mně došlo, že stejně intersubjektivním tématem je i láska. Je pod ohromným nánosem nejrůznějších vlivů. A tím se dostávám ke čtvrtému motivu – v 21. století je láska hodně zpolitizovaná. A to je podle mě nebezpečné.