0:00
0:00
Rozhovor27. 11. 202415 minut

Jako konzervativci máme respektovat společenský vývoj a nebýt přesvědčení, že jej silou zvrátíme

Se senátorem a politologem Stanislavem Balíkem o proměně konzervatismu, mladé liberální generaci a o tom, co zatím zjistil v politické praxi

Slovo konzervatismus se diskredituje. Sám už jsem poměrně zdrženlivý, abych tak označil i sám sebe.
Autor: Milan Bureš

Po zářijovém zvolení senátorem jste ve svém podcastu mluvil o tom, že se s řadou kolegů již znáte. Na jedné straně jste zmínil Zdeňka Nytru z ODS, na druhé třeba senátorské duo Daniela Kovářová a Jana Zwyrtek Hamplová. Kdo z nich má blíže ke konzervatismu?

To je trochu neštěstí slova konzervatismus – že zachycuje nejrůznější polohy. Někdy se o kádrech pozdního komunistického režimu říká, že to byli konzervativci, i když to žádní konzervativci nebyli. Ani Janu Zwyrtek Hamplovou za konzervativní političku nepovažuji. Ke konzervatismu, kterému já věřím, má blíž strana reprezentovaná třeba senátorem Nytrou. 

↓ INZERCE

Jaké jsou znaky konzervatismu, kterému věříte?

Je to především jakási umírněnost, která nevěří v násilné změny ve společnosti a chce opravovat jenom to, co nefunguje. Dále je to víra v instituce, které jsou důležitější než lidé, kteří je momentálně reprezentují. A měla by v něm být obsažená i laskavost, proto mám docela velký problém s tím chápat Trumpovu politiku jako konzervativní. To, co předvádí ve vztahu k institucím a polarizaci veřejné debaty, má hodně daleko k laskavosti, kterou si společně s Rogerem Scrutonem a dalšími s konzervatismem spojuji. 

A zmíněná dvojice senátorek tohle podle vás nesplňuje?

Reprezentují to méně než druhá strana, o které jste mluvil. Ale nechci mluvit o jiných politicích. Není mi příjemné hodnotit jiné, nedělal jsem to ani v senátorské kampani vůči svému protivníkovi. 

S pojmem konzervatismus se v poslední době hodně šermuje. Kdo je tedy naopak jeho ideálním nositelem? Takovou jednotkou konzervatismu?

To je druhé neštěstí konzervatismu, ale je to tak i u dalších ideologií včetně liberalismu: že se hodně liší podle místa a času. Je něco jiného být konzervativcem v roce 1790 ve Francii a v téže době Anglii. Stejně tak je něco jiného být konzervativcem ve střední Evropě v 19. století a dnes. Těžko se mi definuje nějaká jednotka konzervatismu. Konzervatismus byl vždycky šikovný v tom, že dokázal dělat kompromisy a aliance. V českých zemích došlo ke spojení konzervatismu a liberalismu už v 19. století, přitom z anglosaského pohledu to bylo nesmyslné. Českým konzervativcům ale nic jiného nezbylo než se spojit s liberály a prosazovat společně české státoprávní požadavky. 

Nebrzdit to, co je stejně normou 

Zdeněk Hřib v rozhovoru konzervativce definoval jako lidi, kteří ostatním mluví do života. Souhlasíte s takovou definicí?

Může se to tak někdy jevit a mnozí konzervativci tomu často propadnou, takže chápu, že to tak Zdeněk Hřib nebo někdo jiný může vnímat. Zvlášť divné to je, když k tomu začnou používat státní nástroje typu trestního nebo civilního zákona. Nicméně i oni reagují na to, když chce druhá strana podobnými nástroji nadiktovat, že vše je povoleno. V mém pojetí tohle konzervatismus dělat nemá, respektive snaží se v tom být hodně opatrný využívá je jen v momentě, kdy je přesvědčen, že jde o společensky sebezáchovný krok. Asi se shodneme, že jsou mantinely, které v zájmu ochrany slabších nemáme překročit, i kdybychom byli sebevětší liberálové – například legalizace dětské pornografie. Ale pak jsou otázky jako registrované partnerství nebo manželství pro všechny. Konzervativci u nich reagují na liberální snahu říkat starým institutům s nějakým účelem, že mají vypadat jinak. Nicméně jde o téma, u kterého sám na sobě vnímám, že se názorově vyvíjím. 

Jak?

Stát – a teď už nejsme u konzervativního pohledu na společnost, ale spíš u role státu vůči ní – má společnost nechat žít v zásadě tak, jak se vyvíjí, pokud nedochází k velkým excesům. Když vidíme, že se něco fakticky stává společenskou normou, nemáme zneužívat zákony státu, aby diktovaly něco jiného. Viděli jsme za covidu, že není zákonem to, o čem prohlásíme, že je zákon či norma. Mohli jsme jako stát zakazovat věci, ale pokud to nemělo společenskou podporu, nefungovalo to. Pokud se společnost posunula v toleranci, typicky neheterosexuálních svazků, měl by být stát hodně opatrný v tom, jestli tomu má bránit. 

Právě manželství pro všechny by spousta lidí označila jako hlavní bod, na kterém se odlišují konzervativci a liberálové. Jak probíhal posun u vás?

Ještě před dvaceti lety jsem byl pevně přesvědčen, že manželství je skutečně jen svazek mezi mužem a ženou. A že jiné svazky nemá společnost preferovat skrze zákonné definice nebo daňová zvýhodnění, protože ve vztahu k manželství to dělal z důvodu ochrany dětí, které v něm vyrůstají nebo mohou vyrůstat. Dnes už v tom zdaleka nejsem tak pevný, protože vidím, že společnost si stejně začala žít jinak i ve vztahu k adopcím dětí nemanželskými páry a děti v těchto svazcích stejně vyrůstají. A v takové chvíli máme jako politici hledat nástroje, jak dostat to, co se děje v šedé zóně, pod větší ochranu. 

Jako příklad vezměme třeba stejnopohlavní pár, který společně řadu let vychovává dítě jednoho z té dvojice. Když se s tím prvním něco stane a ten druhý k dítěti nemá sebemenší právní vztah, byť s ním vyrůstalo v podstatě jako s rodičem, je to špatně. Tohle znamená v mém konkrétním případě proměnu směrem k postoji, že nemáme diktovat společnosti, jak má žít. Netvrdím, že za společností máme povlávat, ale že máme základním způsobem respektovat to, jakým způsobem se vyvíjejí společenské normy, a nebýt přesvědčení, že jsme schopni to zvrátit silově, mocensky, trestně. To se vztahuje například také k měkkým drogám. 

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Fareed Zakaria pro Respekt: Sledujeme novou kontrarevoluciZobrazit články