Ranní postřeh Jany Matesové: Česko si zatím vede v této bouřlivé době velmi dobře

Vidíme, slyšíme a čteme to po celém vyspělém světě. U nás mnozí voliči, vehementně podporovaní částí politické scény, ale často i dobře míněnými srovnáními analytiků, věří v návrat před rok 2020.  Věří, že problémy posledních let byly způsobeny domácí politikou. Ve Spojených státech zase voliči z rurálních oblastí po několik dekád doufají v návrat do 50. let minulého století. Byla pro ně zlatým věkem. Tehdy jim nákupčí obilí a sójových bobů mohli ruce utrhat, vždyť americká obilnice živila válkou zničenou Evropu. V posledních deseti až dvaceti letech se k nim přidali obyvatelé menších a středních měst v americkém vnitrozemí, ale i několika někdejších vnitrozemských průmyslových velkoměst. Doufají v návrat 80. let minulého století - doby, kdy měli dobře placená místa v průmyslu a spokojený středostavovský život. Pracovní místa mají i dnes, americká nezaměstnanost je stále velmi nízká, jsou to ovšem především místa ve službách, podstatně hůře placená.

Všechna tato přání jsou marná, nenaplní se. Srovnání ekonomických výsledků s těmi dobami jsou nostalgickým vzpomínání, ale nejsou vodítkem do budoucnosti. Svět se dramaticky změnil, a to nejen technologicky. Geopolitika se otřásá v základech. Nalomila ji pandemie, obří ránu jí dala ruská agrese proti Ukrajině porušující samé základy mezinárodního práva a dorazilo ji, když se k vidině světa, který se neřídí vzájemně dohodnutými pravidly, ale právem silnějšího, vrátilo i vedení nejsilnější světové ekonomiky, nejmocnější demokratické země, garanta systému pravidel fungujícího od druhé světové války. 

Ekonomické dopady tektonických změn posledních pěti let už byly obrovské a narůstají. Hospodaření firem a jejich původní plány vláčí geopolitika. Ta geopolitika, které se dosud ve svém strategickém rozhodování věnovaly jen největší z největších světových firem, a zdaleka ani všechny z nich ne.

Zajímavé je, že v kontextu dramatických změn světové ekonomiky, geopolitiky a globální bezpečnosti si Evropa zatím vede lépe, než většina světových analytiků předpokládala. Probíhající změny v její těsné blízkosti ji – konečně – probudily z letargie, ze zahledění do sebe a své pohodlnosti (budování mohutného sociálního systému podlamujícího invenci a aktivitu, když prosté přežití už nevyžadovalo vydat ze sebe denně své nejlepší). Velkorysý, bezprecedentní sociální systém konečně přestal, alespoň pro současné vládní garnitury napříč většinou evropských zemí, být dostatečným alibi pro ignorování potřeby zajištění bezpečí pro vlastní obyvatele.