Turisté dnes více přemýšlí

Pico Iyer (nar. 1957) je autorem literárních reportáží a dlouholetým spolupracovníkem časopisů Time a Harper´s. Narodil se indickým rodičům ve Velké Británii, emailový rozhovor probíhal během jeho cesty na Kubu a po návratu do Japonska, kde už přes dvacet let žije s japonskou manželkou.

Na vlastní pěst dnes cestuje více lidí než kdy dříve. Je to k něčemu dobré?

Ano, cestování bývalo výsadou privilegované, poměrně úzké elity a teprve nedávno se otevřelo nám všem. To je podle mě rozhodně dobře. Myslím, že nejdůležitější výzva, která před dále se globalizujícím světem stojí, je jak se naučíme sžít s lidmi, kteří jsou radikálně jiní než my. Přesně na to nás cestování připravuje. Učí nás toleranci, respektu k naprosto odlišným kulturám. Připravuje nás tedy na to, co zažíváme v Torontu, Londýně, Los Angeles, Praze. I tam budeme čím dál tím více obklopeni lidmi z Vietnamu, Íránu, Somálska a ze stovky dalších míst.  

Není to příliš idealistický pohled?

Samozřejmě, cestování vždy nevede k otevřenější mysli. V některých případech – u lidí, které by nezměnilo ani kdyby se svět dostal až k nim do obýváku – jen potvrzuje a posiluje různé předsudky. Ale podle mého soudu prospěch z cestování zdaleka převyšuje jeho rizika. A skvělá je dnes skutečnost, že stále více lidí cestuje zodpovědněji a opravdu se chtějí leccos naučit o místech, která navštěvují.

Ještě je tu jedna změna. Když vyrůstali moji rodiče, tak jen elita z kolonizujících zemí – například z Velké Británie – jezdila do Keni a Indie „pozorovat domorodce“. Dnes více a více Indů míří do Británie.

Jaký mají Lonely Planet a další průvodci pro nezávislé cestovatele dopad?

Evropané při svých cestách do chudších zemí mnohem více přemýšlejí - podle mě je nepochybné, že jsou dnes turisté. Při probuzení tohoto svědomí, očí a srdcí cestovatelů, hrály na masy průvodci typu Lonely Planet důležitou roli. Výhodou Lonely Planet určitě je, že má pořád velmi blízko k pocitům běžného cestovatele a řada jeho uživatelů má více zvědavosti než peněz na cestu. 

Neničí autentická místa tím, že je zařadí do průvodce, kterým se pak řídí desítky tisíc turistů? Uvedu třeba místo v Etiopii, které se během krátké doby změnilo z příjemného tichého místa v místo, kde děti žebrají od všech bělochů a vše se točí kolem turistů.

Každá příležitost s sebou přináší problémy. Turisté někam začnou přijíždět a tato místa se začnou měnit. Když se třeba jedno pekařství v Káthmandú objeví v průvodci a jeho konkurenti nejsou zmíněni, tak vznikají různé rivality a nesnášenlivosti. To je holt součást našeho soutěživého světa. A podobné to je asi i s tím vaším etiopským příkladem.

Když se ale zeptám lidí v jakékoli zchudlé a utlačované zemi, jestli chtějí nebo nechtějí vidět turisty, tak mi vždy odpoví, že ano. Jsme často jejich oknem do světa a pochopitelně i vítaným zdrojem příjmů. Jako my všichni chtějí uchránit a zachovat část své kultury a současně ji sdílet s cizinci. Byl jsem minulý týden na Kubě a byli to cizinci jako já, kdo se obávali velkého přílivu turistů, Kubánci z něj byli nadšení. A podobně když mnohem více turistů začíná cestovat do Etiopie, tak je sobec ve mně smutný, protože už to místo nemá zakonzervované pro sebe. Ale celkově je přece dobře, když více cizinců může poznat tuto úžasnou zemi a Etiopané z toho můžou mít nějaký prospěch.

Proč využíváte průvodce?

Využívám Lonely Planet kvůli jejich mapám a hlavně kvůli dobrým obecným kapitolám, které představují určitou zemi a její dějiny. Baví mě také mini-eseje, které autoři píší do rámečků o věcech, které je zaujaly. Konkrétní doporučení hotelů, restaurací a atrakcí jsou asi posledním důvodem, proč je kupuji. Když pak někam přijedu, tak už si v hlavě a deníčku vytvářím svého vlastního průvodce a do tištěné knihy se už příliš nedívám. Ale průvodce mi dodává určité cestovatelské sebevědomí.

Jinak miluji edici Traveler´s Tale, které vydávají antologie esejů o určitých místech. A při výběru hotelů vždy nahlédnu do průvodců, které jsou určené pro trochu bohatší cestovatele, například Fodor´s a Frommer´s.  

Nepřipadá vám, že průvodci často příliš zkreslují realitu – když se třeba dva roky starý průvodce Libyí příliš nerozepisuje o zločinech Muammara Kaddáfího a spíš ho banalizuje jako orientálního despotu, jehož billboardy je fajn si na památku vyfotit?

Myslím, že autoři průvodců jsou z povahy své práce a povahy entuziasté. Jsou jako většina z nás, když objeví nějaké krásné místo a chce se o něj podělit s přáteli - soustředíme se pak na to pozitivní. Ostatně co by bylo horší než autor průvodců, který by nechtěl, abychom cestovali do země, o které píše? Vede to pak často i k příliš růžovému pohledu i na dosti kruté režimy.

Nemyslím, že je to nutně špatně. Jen si jako čitatelé průvodců musíme být vědomí, co čteme a mít i jiné zdroje informací. Je to spíše vzrušující doporučení než vyvážená analýza.

Jako student jsem počátkem 80. let psal části průvodce Let´s Go pro Británii, Francii, Itálii a Řecko a vím, že ne všemu se dá důvěřovat. Ale i staré a v něčem neúplné informace jsou dobrým začátkem, připravují návštěvníka na to, aby ke postupem cestu opravoval, doplňoval, udělal cestu skutečné jen pro sebe.

Nebojíte se, že Lonely Planet a spol. jen otvírají stavidla masovému turismu se všemi jeho negativními dopady?

Vím, že mnoho lidí má obavy z masového turismu. Vždycky jsem si ale říkal, že staré kultury jsou dost odolné a umí přijmout spoustu cizinců a cizích vlivů. Platí to pro zemi mých rodičů, Indii, i pro zemi, kde posledních 25 let žiji, tedy pro Japonsko. I poměrně mladá Amerika umí přijmout thajské restaurace, africkou hudbu, migranty z latinské Ameriky a pořád zůstat Amerikou, ve té své mnohosti identit.

Průvodci určitě napomáhají masovému turismu a můžou vést k tomu, že některá „tajná místa“ jsou naplněná tisíci turistů, z nichž každý má v ruce svou kopii toho stejného průvodce. A že jsou někdy v interakci více s knihou a dalšími turisty než s navštíveným místem a jeho obyvateli.

Ale stejně jsem průvodcům vděčný, rozhodně je lepší mít příliš mnoho průvodců než mít jich příliš málo - podobně si myslím, že setkávání se s cizími kulturami není nikdy dost. Jak jsem řekl už dříve, nejdůležitější otázkou tohoto století je, jak se sžijeme s jinakostí. A to se můžeme naučit jen když Jiného potkáme, v našich zemích, v jeho vlasti, v místech, kde se kultury překrývají. 

Články o Lonely Planet a proměně cestování čtěte v aktuálním vydání Respektu.

V dalším díle se můžete těšit na rozhovor se zakladatelkou nakladatelství Bradt Guides Hilary Bradtovou.