Plamínková: Udělala opozice maximum proti zvolení Okamury? – Vláda versus neziskovky – Kdo obsadí klíčové vládní posty

Když se minulou středu rokovalo o tom, zda v čele Poslanecké sněmovny stane Tomio Okamura, byla atmosféra v „kuloárech“ poklidná. Část poslanců byla schovaná ve státních aktech, tedy v místnosti u sálu, kam mohou jen oni, případně jejich doprovod, část poslouchala opoziční projevy v sále, část se bavila v předsálí. Jedním ze zástupců této skupiny byl chvíli také sám Okamura, který si poslechl projev Petra Fialy hned na začátku a následně se do rozpravy zapojil už jen krátkým ubezpečením, že bude předsedou všech.

Když zrovna nebyl v sále, zdržel se chvíli také s novináři včetně nás. Mimo jiné řekl, že kdyby situace byla opačná a on nebo další zástupci nastupující vlády by z opozice kritizovali kandidáta na předsedu vítězných stran, vypadalo by to úplně jinak. Třeba tak, že by v rozpravě byl už v tu chvíli přihlášený dvojnásobek poslanců. Něco na tom je. 

Postupme o dva dny dále. Tomio Okamura už je třetím nejvyšším ústavním činitelem. A jeho první krok? Sundat ukrajinskou vlajku z budovy Poslanecké sněmovny. Má tam být jenom ta česká, jak později řekl v České televizi – a dodal, že „proti Izraeli nic nemá“, když byl tázán, zda sundá i tuto vlajku. Opozice krok kritizovala a současně z oken svých poslaneckých klubů vyvěsila vlastní ukrajinské vlajky. To pak nejprve příspěvkem, a poté i básní kritizoval Pavel Blažek. 

Obě sdělení se přitom dají shrnout do věty: hodně symbolů, málo činů. Symboly jsou v politice určitě důležité, při zpětném pohledu na uplynulý sněmovní týden ale trochu chyběly ty činy. Třeba vymyslet napříč pěti stranami konsenzuálního protikandidáta k Tomiu Okamurovi. Lidovecký Jan Bartošek v tajné volbě nezískal ani oněch 92 opozičních hlasů.