„Když to neuděláš, nepozvu tě na oslavu.“ Šikanovat se děti učí od dospělých

Školáci a školačky každoročně nedočkavě vyhlížejí prázdniny, protože konečně budou mít na dva měsíce pokoj od testů, zkoušení a domácích úkolů. Pro část dětí však letní pauza přináší podstatně citelnější úlevu – aspoň načas se zbaví spolužáků, kteří je šikanují. Žádná matka ani otec si nepřejí, aby jejich potomek zažíval šikanu. Ale stejně tak nikdo netouží být rodičem dítěte, které ostatním nahání hrůzu. 

Obzvlášť pokud znejistí, jestli jeho tendence ubližovat druhým nemá původ v rodině. A jak popisuje Angela J. Narayan, vývojová psycholožka z americké University of Denver, pro akademický portál The Conversation, tato nepříjemná úvaha je nejspíš správná. Dobrou zprávou je, že nic není ztraceno. Jen je potřeba vystoupit ze zajetých kolejí.

Psycholožka vysvětluje, že dětské výhrůžky jako: „Udělej, co říkám, jinak tě nepozvu na svou oslavu narozenin!“ se ve své podstatě příliš neliší od rodičovských průpovídek typu: „Tatínek by tě měl dovézt do školy včas, jinak na něj maminka bude vážně naštvaná.“

Většina dětí svoje chování podřizuje dvěma cílům: dosáhnout toho, co chtějí, a vyhnout se tomu, co nechtějí. Na seznam toho, co chtějí, patří objetí, ocenění, hračky nebo sladkosti. Chtějí se bavit, hrát si a trávit čas s rodinou a kamarády. Vyhýbají se tomu, co jim přijde náročné, děsivé nebo nudné, tedy úklidu, domácím úkolům či chystání se do postele. A k tomu, aby dosáhly svého, často potřebují přesvědčit ostatní, aby jim vyhověli.