Co skutečně stojí triko za pár korun

Byli jste někdy v obchodu irské značky Primark na londýnské Oxford Street? Není snad lepší ilustrace pro znovu oživenou debatu o absurdně nízkých cenách oblečení než tahle „hadrárna“ par excellence. Přímo na hlavní nákupní třídě britské metropole, kudy zejména o víkendech proudí početní ekvivalent českého krajského města, a přesto s cenami, že se musíte znovu podívat. Bikiny za – v přepočtu - devadesát korun? Triko za padesát?

Nevíme, jestli plavky ve veselých barvách duhy za tři libry, za něž si v Londýně jinak nekoupíte ani kafe, ušil některý z dělníků, který předminulou středu zahynul pod troskami továrny v bangladéšské Dháce. Ale je to možné, protože Primark patří spolu s italským Benettonem či americkým Wal-Martem mezi výrobce, kteří právě tam šili.

Autorka si u toho vzpomněla, co Respektu v textu o skandálech s masem před časem přesně prohlásila pražská řeznice a propagátorka kvalitního masa Michaela Jorgensen. Podle ní skandály s koňským masem vydávajícím se za hovězí či rovnou s masem starým či zkaženým nejsou „nešvarem“ a anomálií, s níž lze něco udělat, ale naopak podstatou superlevných cen. „Pochybné a nekvalitní maso je podmínkou té ceny,“ říká.

Podobně pád budovy v Dháce není anomálií, ojedinělou výjimkou, ale podstatou a podmínkou systému, v rámci něhož se v Londýně prodávají bikiny za tři libry. Takových cen nelze dosáhnout jinak než absolutním minimalizováním výrobních nákladů: od mizerných mezd a nulových práv dělníků po hygienické, zdravotní a bezpečnostní standardy, které prakticky neexistují. Západní firmy se navíc z odpovědnosti vyviňují tím, že své produkty nešijí samy, ale jejich výrobu zadávají místním výrobcům.

Vyviňují se ale jen zdánlivě: na výrobce tlačí, aby jim produkty dodávali za co nejnižší cenu. A oni na to v konkurenčním boji o zadavatele přistupují. K tomu přidejme bangladéšskou vládu, která na dodržování pravidel příliš nedohlíží, protože nechce přijít o oděvní průmysl, který v zemi zaměstnává - podle statistik, které zveřejnil deník The New York Times -  3,6 milionu lidí a produkuje export za miliardy dolarů.

Takže co s tím může provést potenciální zákazník Primarku? Zůstat tím „potenciálním“ a jít jinam? Už tak dost komplikovaná realita globálního oděvního průmyslu se ještě dál zamotává. Ani když na Oxford Street minete nejlevnější obchody a vydáte se koupit bikiny za liber sto místo tří, neznamená to automaticky, že je nešila třináctiletá Bangladéšanka v nevětraném sklepě. Nicméně u těch prvně jmenovaných máte téměř jistotu.