Průvodce po ruské opozici

V sobotu se v Moskvě konal další protestní mítink. Za krásného slunečného počasí dorazilo na třídu Novyj Arbat několik tisíc voličů. Oficiální údaje policie udávaly 5 tisíc, podle organizátorů až pětadvacet tisíc. Můj osobní odhad - kolem 15 tisíc. O dost méně než na mítincích v prosinci.

Už na demonstraci konané den po volbách 5. března na Puškinově náměstí bylo znát, že energie předchozích protestů se vytrácí. Určitě to neznamená, že se lidé se zmanipulovanými výsledky prezidentských i dumských voleb smířili a vrátí se do svých domovů, zapnou si televizi a život půjde dál. Síla protestu se jaksi vyčerpala a proto je potřeba najít nějaký nový impuls, nový prostředek k nátlaku na vládu.

A to je přesně to, o čem  se bude muset opozice v nejbližších dnech a týdnech vážně pobavit. Už nyní se začínají rýsovat rozdílné pohledy na věc. Zatímco jedno křídlo prosazuje mírnější cestu pokojného nátlaku, lidé kolem Sergeje Udalcova jsou pro radikálnější řešení. Jsou odhodláni vycházet na nepovolená shromáždění, nechat se zatýkat (jako třeba dnes) a postavit po vzoru lídrů ukrajinské oranžové revoluce stanové městečko a v něm přebývat, dokud vláda nevyjde vstříc základním požadavkům opozice.

Kdo je kdo?

A kdo je vlastně ta opozice? Roztříštěnější a heterogennější partu lidí si lze stěží představit. Ani Občanské fórum v době sametové revoluce nemělo tak pestrý ideologický rozkmit jako současná ruská mimoparlamentní „opozice“. Lidé s názory dosahující k radikálním levicovým proudům až po neméně radikální pravicové názory stojí pospolu na pódiu i pod pódiem a provolávají společná hesla. A celou tu směsici tahounů hnutí Za čestné volby zpestřují osobnosti bez politické angažovanosti ze světa showbyznysu či z profesionálního sféry života.

Ve srovnání s naší sametovou revolucí mají současní bojovníci za spravedlivější a demokratičtější Rusko k dispozici účinnější a  rychlejší nástroje. Vybavuji si, jak ředitel plzeňského gymnázia, kam jsem v době sametovky docházela, nechal ve chvíli, kdy přijeli “zvěsti“ z Prahy, aby nám podali zprávu o tom, co se dělo v hlavním městě, všechny dveře naší školy zamknout, a my nesměli otevřít jediné okno.

Většina z ruských lídrů současných protestů aktivně bloguje, twítuje a vede si účet na Facebooku a/či Vkontakte (ruská sociální síť podobná FB). S těmito prostředky kontakt s ruskou opozičně laděnou komunitou jen tak neztratí a tyhle prostředky budou také zřejmě v hlavní roli dalšího vývoje celého protestního hnutí.

A teď už pár vybraných tahounů protestních mítinků:

Asi nejznámější a nejpopulárnější tváří celého hnutí je Alexej Navalnyj. Čtyřiatřicetiletý právník, protikorupční bloger a aktivní uživatel Twitteru byl poměrně známý už před vypuknutím prosincové protestní vlny. Říká se o něm, že má politické ambice a lidé ho na mítincích už i takto přijímají. Chtějí si s ním potřást ruku, vyfotit se s ním, prohodit pár slov. Zakladatel internetového projektu občanských pozorovatelů Rosvybory, která vystopovalo přes dva tisíce manipulací. Na dnešním mítinku se rozhodl vystupovat coby nespokojený volič v řadách protestujících.

Druhou výraznou tváří hnutí Za čestné volby je nepochybně Sergej Udalcov. Frontman levicové partaje Levyj front a ještě donedávna většinovou společností považován za extremistu a radikála. jenže teď se to mění. Nikdo nemá na kontě tolik zatčení na převážně nepovolených protestech jako on. S nadsázkou lze říci, že je to tak trochu jeho sportovní disciplína. Nutno ale podotknout, že Udalcov se nechává zatknout ve chvíli, kdy pokojně kráčí po veřejném prostranství, čímž chce dokázat, že ruská společnost není svobodná. Dnes ho také zatkli, a to ve chvíli, kdy se přemísťoval z Nového Arbatu na Puškinovo náměstí.

Tak co byste ještě chtěli vědět (Sergej Udalcov v obležení novinářů)

/ Foto: Naďa Straková

Udalcov vystupoval v předvolebním spotu na podporu komunistického kandidáta Zjuganova a říká se o něm, že má ambice stát se jeho následníkem. Na tomto mladičkém politikovi (30) můžeme pozorovat, jak popularita a hledáčky médií mění jeho vizáž. Ještě nedávno byl k vidění ve vytahaném svetru a černé ošuntělé bundě, kterou prý vlastní už několik let. Minulý týden v debatě na státním televizním kanále měl na sobě sako. Přesto ale pořád prosazuje znárodnění a moc lidu a jiné komunistické výmysly.

Rostoucí popularita si žádá sako. Tak proč ne? (Sergej Udalcov na Prvním kanále)

/ Foto: Naďa Straková

Boris Akunin – populární a nesmírně produktivní spisovatel. Loni po volbách do Státní Dumy spoluzakládal Ligu voličů, která bedlivě monitorovala průběh březnových prezidentských voleb. Schopný orátor filozofujícího ražení. Mnozí, s kterými jsem na demonstracích mluvila, ho uváděli jako možného prezidenta, hlavně proto, že nemá žádnou politickou příslušnost. Jeden manželský pár ho dokonce přirovnal k Václavu Havlovi. Boris Akunin, mimo jiné aktivní bloger na stránkách rozhlasové stanice Echo Moskvy, však vstup do politiky rezolutně odmítá.

S politikou na mě nechoďte (Boris Akunin)

/ Foto: Naďa Straková

Jevgenije Čirikovová – matka dvou dcer, která se k aktivismu dostala tak trochu náhodně. Při procházkách Chimkinským lesem v době, kdy čekala druhé dítě, si všimla kácení stromů. Po delším pátrání zjistila, že lesopark má protknout dálnice vedoucí do Petrohradu. Navíc majitel za dálnici zodpovědné stavební firmy se údajně přátelí se současným premiérem. Proti stavbě silnice se energická a nebojácná mladá žena angažuje už pět let. Neodradilo ji ani vážné zranění jejího souputníka Michaila Beketova, který byl před lety krutě zbit neznámými útočníky. Protesty pomohly kauzu dálnice v Chimkinském lese zviditelnit a Jevgenije se mezitím naučila pracovat s médii a ve svém malém bytě v Chimkách přijímá štáby z Belgie, Německa, Francie nebo také japonského velvyslance, který ji ten den pozval na oběd.

Jen přes mou mrtvolu (Jevgenije Čirikovová rozmlouvá se zahraničními novináři uprostřed Chimkinského lesa)

/ Foto: Naďa Straková

Boris Němcov – bývalý vice-premiér, sloužil v době vlády Borise Jelcina. Vydal několik knih o korupci v Putinově vládě. Borisu Němcovovi přezdívají lev salonů, jehož charakterizuje rozepnutá košile, svůdný pohled, zvláště nachází-li se v bezprostředním okolí mladá žena. Boris Němcov může být schopný a vtipný řečník, ale u většiny lidí má škraloup za to, že stával po boku alkoholika Jelcina, jenž nechal jejich zemi rozkrást.

Podpořit mladé ženy v den MDŽ se sluší (Boris Němcov na protestu 8. 3. proti držení dvou členek guerillové kapely Pussy Riot ve vazbě)

/ Foto: Naďa Straková

Leonid Parfjonov – novinář a hvězda televizní obrazovky, který před dvěma lety pronesl v rámci předávání novinářských cen památnou kritickou řeč na účet státem ovládané televize. Sice trochu rozklepaně, ale odvážně prohlásil, že ruská televize je mrtvá a zcela ztratila schopnost objektivně informovat ruského diváka. Svými ambicemi se nikdy netajil, přežil čistky ve státní zelevizi, přesto měl vždycky potřebu stát vzpřímeně a důstojně tváří tvář zkorumpovanému systému.

Je třeba hledat nové impulsy (Hvězda televizní obrazovky Leonid Parfjonov na jednom z prosincových mítinků

/ Foto: Naďa Straková

Ksenija Sobčaková – přezdívá se jí ruská Paris Hilton, ale na Paris Hilton je už příliš aktivistická a asi také nebere drogy a nepije. Vystudovaná politoložka s kariérou modelky a televizní moderátorky reality show a v neposlední řadě dcera bývalého starosty Anatolije Sobčaka, který měl osobní vazbu na současného premiéra a vpředvečer prezidentských voleb v roce 2000 náhle zemřel. Proslýchá se, že toho z dob petrohradského úřadování věděl prostě až moc.

Já to se svou opozicí myslím vážně (Ksenija Sobčaková) / Foto: Naďa Straková

Artěmij Troickij – hudební kritik, organizátor hudebních festivalů, jeden z prvních propagátorů rocku v dobách SSSR a po rozpadu pro posluchače objevoval indie a elektroniku. Na kontě má také několik nezávislých labelů a knihu Back in the USSR, historii rocku v dobách SSSR. Dětství prožil v Praze a nedávno dělal hudebního konzultanta k divadelní hře Rock´n´roll, uváděné v moskevském Mládežnickém divadle. Vede blog na rozhlasové stanici Echo.

Je nás víc, než jsme čekali. (Artěmij Troickij na protestu 24. 12., vedle Olga Romanovová)

/ Foto: Naďa Straková

Olga Romanovová - novinářka, která se proslavila neúnavným bojem za osvobození svého muže, bohatého podnikatele, jenž měl být odsouzen ve vykonstruovaném procesu za účelem získání jeho majetku. Ne zrovna ojedinělý případ v téhle zemi neomezených možností. Založila organizaci Rus sedící, které sdružuje lidi s podobnou zkušeností. 

Konstantin Krylov – lídr ultrapravicového hnutí. Na pódia protestních mítinků vylézal hlavně v prosinci. Mnohým se přítomnost ultrapravice nejen na pódiu, ale i na mítincích jako takových nelíbila, ale v rámci demokracie je nutné připouštět i tyto skupiny. Musíme být demokratičtější než naše vláda, říkali. A na Krylova zároveň ostře pískali.

Mnozí voliči i komentátoři si nejednou povzdechli nad tím, že v současném opozičním hnutí chybí jasný, schopný a charismatický lídr, který by byl schopen vyhrát sympatie i mimomoskevského Ruska, tak jako to kdysi dokázal Vladimir Putin. Nedávno se jeden mladý právník nad touto teorií rozhořčil. Rusko prý žádného lídra nepotřebuje. „Žádná země 21. století, která se považuje za demokratickou, nepotřebuje jen jednoho silného lídra, ale několik lídrů, kteří jsou schopni se domluvit na společném programu,“ řekl mi Alexej, který pracuje pro nejmenovanou právní kancelář, jež se zabývá nelegálně zabraným majetkem. Alexej je ukázkový příklad tzv. kreativní střední třídy - mladý, úspěšný, sebevědomý. Určitě ve svém názoru nebude sám. Nejbližší týdny ukážou, jestli současná neoficiální opozice naplní jeho očekávání.