Pro režisérku Vihanovou byl každý záběr na život a na smrt

Řady filmařů československé nové vlny se v neděli o jednu osobnost zúžily. V sedmaosmdesáti letech zemřela režisérka Drahomíra Vihanová. Podle svých slov se kdysi „tetelila na chvostu nové vlny“ se svým jediným celovečerním filmem Zabitá neděle, vklíněným ještě před nástup normalizace. Svým debutem, tematizujícím v příběhu vojáka během volna na malém městě ubíjející pocit vykořeněné každodennosti, k nové vlně patří. Zároveň všechny její pozdější dokumenty i život ukazují, že svérázné tvůrkyni byl jakýkoliv kolektiv příliš malý.

Drobná žena s velkými kouřovými brýlemi nabírá rýčem hlínu. Na venkovskou zahradu unikla ve svém trabantu z města. Pražský život brala v roce 2013 „jako přežívání“. Za chvíli si sedne na zápraží se svými obřími kočkami a mluví. O sobě, o matce, o dokumentech. „Každý záběr pro mě byl na život a na smrt, filmováním jsem se nikdy nebavila, ale já to jinak neumím,“ říká Drahomíra Vihanová do kamery Miroslava Janka, který o ní tehdy natočil dokument Umanutá.

Režisérku, jíž se lidé báli, ukázal v soukromí. Jako silnou a odzbrojujícím způsobem sebe-reflexivní, nekompromisní, upřímnou, racionální i osamělou ženu. Ale zároveň ženu, která nerezignovala a důvod svého údělu dokáže pojmenovat: „Umanutost vede k deziluzi. Ten dobrý pocit, který mám z pokosené louky, jsem u filmů nikdy nedovedla předat.“

K rezignaci by přitom měla napříč kariérou nejeden důvod. Po absolvování režie a střihu na FAMU v roce 1965 pracovala jako pomocná režisérka; spolupracovala s Otakarem Vávrou na filmech Romance pro křídlovku (1966) a Třináctá komnata (1968). O rok později debutovala hraným filmem Zabitá neděle. Její zajímavě nastartovanou kariéru ale utnula razantně normalizace, když Zabitá neděle putovala stejně jako řada dalších snímků nové vlny do trezoru. (Promítat se mohla veřejně až v roce 1990.)

Vihanová se k režii vrátila až v roce 1977. Možnost dostala v dokumentární, zakázkové tvorbě. Po dvou kolektivních dokumentech zatížených normalizační poptávkou – o stavbě přehrady (Dalešická suita, 1977) a o sklizňové kampani party kombajnérů (Dva týdny se správnými chlapy, 1978) – natočila čtrnáctiminutový portrét Františka Vláčila nazvaný Hledání. Režiséra Markéty Lazarové zachytila při natáčení snímku Koncert na konci léta. Za kamerou stál tehdy Jan Špáta a vzniklo obrazově působivé pojednání o režisérské vizi i zarputilý a rozjitřený portrét tvůrce neustále hledajícího svou před-kamerovou realitu.

V osmdesátých letech Vihanová pokračovala v pracovních dokumentech – například v Počítaných dnech se věnovala tématu vězňů, v Zahradě plné plenek sledovala ženy v ostravském domově pro svobodné matky. Svébytný ženský kolektiv objevovala i ke konci 80. let na tak nepravděpodobných místech jako závodní jídelna elektrárny Dukovany (Dukovany – vroucí kotel, 1987) i na tak bolestivých místech jako domov pro důchodce, jehož obyvatelé čekají na smrt a útrpně rekapitulují (Za oknem, 1989).

U dokumentů zůstala i po roce 1989, kdy se víc soustředila na portréty. Nejprve namířila kameru na zpěvačku Evu Olmerovou ve filmu Proměny přítelkyně Evy (1990). O dva roky později na herečku Vlastu Chramostovou (Konjunkturální portrét aneb tři životy Vlasty Chramostové). Po revoluci se nicméně Vihanová vrátila dvěma tituly i k režii hraného filmu. První z nich, podobenství Pevnost natočené s francouzským kapitálem, působil, jako by Vihanová chtěla navázat tam, kde ji před pětadvaceti lety komunistická moc donutila skončit – u černobílého lyrismu, který v jejích rukách víc tíhnul k odvážné formě než k pečlivě soudržné myšlence.

Vihanová ale nabídla v časopise Týden jiné vysvětlení: „S kamerou jsem chtěla pracovat realisticky, téměř dokumentárně a bez stylizace. Černobílá dává velký prostor fantazii“. Příběh učitele Evalda, kterého v maringotce v opuštěném kraji sužuje vize zchátralé pevnosti, za jejímiž zdmi střeží vojsko absurdní tajemství, vynikal v půli devadesátých let odvážným střihem i symbolikou, ale zároveň budil otázky, jestli není příliš natočený pro minulou dobu a té současné nemá moc co nabídnout.

Téma člověka, kterého svět nemilosrdně převálcuje, je nicméně nadčasové. A zatímco Pevnost vzbudila alespoň debaty, následná Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba vyvolala už jen vlnu nevole a negativní kritiky. Vihanová totální – a s odstupem let oprávněné – nepřijetí svého posledního hraného filmu v Umanuté kvituje následovně: „A poté popravě jsem se šla ožrat.“

Komentář vystihuje, jak přistupovala k životu, jak nesentimentálně přemýšlela o vlastní existenci – i to, jak nesentimentálně, syrově, nesmířlivě ve svých nejzajímavějších dokumentech pracovala. Za to, že natáčela zpěvačku Evu Olmerovou často opilou, v hysterických a plačtivých záchvatech, si vysloužila tvrdou kritiku. Jako by překročila hranici etiky a sáhla do bulváru.

Ale možná právě Proměny přítelkyně Evy jsou ultimátním pokusem Vihanové zachytit život, který kameře neustále unikal. „Dokument byl nesmírné utrpení, protože jsem věděla, že život je daleko barvitější,“ říkala. Ale nakonec i v černobílé dokázala zachytit leccos podstatného.